Moje první dovolená u moře 1

          Už se mi udělalo dobře, tak jsem vyrazil muškařit. To jsem si ale dal. Pár pstruhů jsem chytil, ale ten vítr. Studený a strašně prudký. To se fakt nedalo. U moře bylo líp, a to jsem tam nechtěl. Ale pěkně od začátku… 

01. dubna 2015      

          Tak za pár týdnů letíme. Ne, že bych se nějak zvlášť těšil, ale ženská mi to dala jako dárek k padesátinám. Tak co už teď s tím…

          Vybrali jsme Krétu. No, vybrali… Záleží, jak se to vezme. Lokality, které jsem vybral já, z mnoha pro mne nepochopitelných důvodů neprošly. A výběr se zužoval a zužoval, až zbylo jen Řecko. Paní s pohledem vítěze ukázala na Krétu a se slovy: „letíme sem a nikam jinam“, odešla balit. No, a já smutně rezignoval.

          Víš, ono je to tak. Opravdu jsem chtěl prvně v životě letět letadlem, dokonce jsem chtěl poprvé vidět i to moře, ale hele, ráno letět tam, smočit ruku v slaný vodě a večer honem domů… Za den, max. za dva bych to zmákl. Ale to ne, budeme tam trčet celých jedenáct dnů.

          Někdy si říkám, jestli ty mé padesátiny nebyly jen výmluva. Má paní totiž miluje moře, ležení na pláži a věř mi, vydrží jí to opravdu hodně dlouho. A já? Mrkni na to. Mám závratě, bojím se výšek a z letadla dostávám záchvaty paniky. Do vody vlezu jen v neoprenech, horko fakt nemusím a moc lidí pohromadě ve mně probouzí živelnou touhu zabíjet. A pláže? Raději na ně nemyslím, neb okamžitě propadám zoufalství naprosté beznaděje… Ale co bych pro moji milovanou paní neudělal. Poletím. Prostě to musím dát!

          Už jsem Ti říkal, že mívám cestovní horečku? Ne? Tak to si piš, že jo, a pořádnou! A z balení dostávám obrovskou kopřivku. Nejraději bych si vzal jen triko a kraťasy. Vůbec nechápu, k čemu máme ty velké kufry v pokoji.

          Zatím co moje paní pořád něco balí, já v koutku, abych nepřekážel, sjíždím na netu o Krétě co se dá. Koukám na dokumenty, pročítám zápisky cestovatelů a dá se říct, že už znám ostrov jako svou zem. Vím, kde je jaká památka, znám její historii, vím, co se tam vaří, takže nabývám na pocitu, že už vlastně nemusím nikam jezdit…

          Řekl jsem to doma a zároveň nadhodil jinou lokalitu. Třeba Slovinsko. Krásná panenská příroda, křišťálově čisté řeky plné ryb, prostě parádní dovolená. A byla by i levnější. Hele, asi víš, jak to dopadlo. Se zlou jsem se potázal. Tři dni byla tichá domácnost, oddělené lože a studená kuchyně. Ale při stravování v bufetech se mi fakt otevřely oči. Kréta je to jediné kam chci jet a nikdy jinak!    

21. června 2015              

          Tak, a teď už fakt vážně, za pár dnů letíme. Přesněji řečeno 24. června v 11:30 hod. Balení je v plných obrátkách. Dnes má paní, jelikož se jí mobil kompletně vybil, hledala nabíječku. Dlouho a marně… Už mě to její převracení nábytku přestalo bavit, tak jsem ji jemně upozornil, že si nabíječku již před pár dny nabalila do cestovního kufru. A tak to je pořád… Trpím a rodinný klid je naprosto rozvrácený…

          V rádiu hrají Žalmana a jeho Pěšáky silnice, krásná a uklidňující to věc… Teď jak poslouchám, všiml jsem si, že ten konec Lohonka trochu předělal, ale i tak paráda… Jejda po něm jedou Čechomoři, krása a zase krása….

          Asi dnes už všeho nechám a budu poslouchat.    

23. června 2015              

          Včera jsem do noci něco dopisoval, tak jsem si dnes trochu pospal, však mám tu dovolenou, ne? Budíček byl divoký. V osm hodin zvoní mobil a na druhém konci Jirka, s kterým jsem byl domluvený, že nás odveze na letiště.

          „Tak kde jste, čekám na vás dole před barákem, dělejte, ať to stihneme!“

          Šok stres a zděšení. Hele, nekruť hlavou, jinak se to fakt nedá popsat. Jirka dole u auta a my nahoře rozespalí a polonazí nevěřícně koukáme na prázdné kufry a hromady nenabaleného oblečení. Jak jsme mohli zapomenout na náš odlet. Z očí nám čiší smutek a beznaděj.

          „Hele taťko, tady něco nesedí. Na třiadvacátého jsem na desátou objednaná k zubaři, a ještě jsem tam nebyla.“

          Letíme ke kalendáři a sláva. Jinak dochvilný a spolehlivý Jiřík se utnul. V kalendáři to měl sice zapsané dobře, ale nějak mu ulítlo, že středa je až zítra.

          „Nevadí, nevadí. To byla jen generálka, zítra jsem tu na ostro,“ smál se kamarád a s pozdravem na rtech odjel. To je na panáka, říkám si, ale drahou polovičku postihl balící amok, jako bychom měli letět opravdu už dnes. Samozřejmě u toho vyžadovala moji nezbytnou asistenci. Ještě, že jde na desátou k tomu zubaři.

          Balení jsem ale stejně neutekl. No, kecal bych, na půl ano. Však uvidíš. Když paní kolem druhé přišla, měl jsem nějakou důležitou práci. Už přesně nevím, co to bylo, ale nejspíš nějaký ten rozkoukaný sci-fi film. Hned mě zapojila do balícího procesu. V čem poletíš? Kolik chceš triček? Jaké si vezmeš kraťasy? Trochu moc otázek na jednoho chlapa. Korunu tomu dalo to, že když se mě poněkolikáté zeptala, v čem poletím a já jí to naprosto svědomitě sdělil, prohlásila, že poletím v něčem naprosto jiném. S ponožkami to bylo podobné a s trenkami také. Poslouchej, určitě mi rozumíš. Vážně už nechci dál asistovat a nic balit.

          Ještě že mě vysvobodil kolega z práce. Potřeboval pořešit něco ohledně odborů a chtěl se sejít kolem třetí na pivku. S radostí jsem souhlasil. Konečně přijdu na jiné myšlenky. Se slovy, že jsem za hoďku zpátky, jsem nečekaje na odpověď vyrazil. Debata byla plodná a zajímavá, jenom telefonáty mé paní, kdy už jako přijdu domů balit, trochu rušily. Víš, chlap to musí mít správně načasované. Kolem sedmé jsem byl doma jako na koni a má paní akorát dobalila. Hned jsem za tepla provedl kontrolu. Četl jsem, co máme mít s sebou, a drahá polovička vše prohlížela. Samozřejmě co chybělo, hned dobalila. Hotovo bylo za 15 minut. Krásná a plodná spolupráce. A v klidu. Hele, ty naše holky jsou někdy fakt strašně nervózní…

24. června 2015              

          Tak dneska letíme… 

No, ale o tom snad zase někdy příště. Na jeden blog je toho dnes až moc.

          Musím si ještě uvázat pár osvědčených mušek. Všechny jsem je na rybách v tom větru urval. Hele, jestli myslíš o ryby, tak vůbec ne. Tak velké jsem tam nepotkal. Všechno o větve v korunách stromů. Ten vítr byl opravdu šílený a šňůra s mouchou vlála, jak se jí chtělo. No, jdu vázat.

Měj se fajn, a pokud bude chuť, tak zase v neděli…

Vladimír