Rakovina

          Někdy se vám také stalo, že jste v sobotu vyrazili na nevinnou oslavu a vrátili se až v pondělí? No, mně, abych řekl pravdu, ano… 

          Nebudu zde rozebírat dopad této akce na mé rodinné štěstí, určitě to domácí vztahy neutužuje a velice špatně se pak stmelují zpět dohromady. A navíc je to námět na samostatnou, nekonečně dlouhou sci-fi knihu.

          Když jsem se vracel z oslavy, jel jsem městskou hromadnou dopravou kolem krematoria domů. A jak to, tak někdy bývá, konala se tam zrovna nějaká kremace.

Určitě to není žádná radostná záležitost, hlavně tedy pro rodinu a nejbližší příbuzné. Toho zařizování a těch starostí ohledně pohřbu, pozůstalosti a tak. A hlavně ten smutek…

          Na rtech mi začal pohrávat úsměv. Ne, že bych byl takový cynik, ale vrátil jsem se o pár let zpět, do jednoho krásného jarního odpoledne, kdy jsem kontroloval trolejbusy z Mendlova náměstí směrem na Úvoz. Dá se říct, že ten den byl jako vystřižený z pohádky. Cestující byli milí a příjemní, vše až na pár zapomenutých šalinkaret bylo v pořádku, no paráda den.

          Teda, až na jednu paní. Seděla uprostřed trolejbusu u značkovače, v ruce držela jízdenku a neustále se rozhlížela kolem sebe. Učebnicový příklad, říkám si v duchu. Tak na vás milá paní, si teda chvilku počkám. Zaujímám pozici sedícího cestujícího a nechávám paní náležitě „dozrát“.

          Často se totiž stává, že když někdo nastoupí, úmyslně vyčkává s označením jízdenky, a když revizor zahájí kontrolu moc brzy, cestující se hájí tím, že si hledal lístek a právě, ale opravdu právě teď, si ho chtěl označit. Vznikají potom nepříjemné třenice a je to naprosto zbytečné. Stačí počkat do další zastávky a těsně před výstupem vyrazit. Pak už není o čem jednat.

Výmluvy typu: „Mám na označení celou zastávku, nebo raději dvě“, jsou naprosto mylné. Cestující je povinen neprodleně po nástupu do vozidla označit jízdenku a teprve potom zaujme místo k sezení či stání.

Samozřejmě zde hraje roli i lidský faktor a okolnosti dané situace. Vše je na individuálním posouzení daného revizora, ale stát, nebo sedět s lístkem v ruce u značkovače a vyhlížet kdy přijde kontrola, je opravdu špatná volba. Je to okaté a průhledné.

A to nemluvím o tom, že má dnes revizor k dispozici dálkové vypínání značkovačů. Vypne je, a pak teprve zahájí kontrolu. Nikdo už si necvakne, leda tak rumu. Pak už to jde ráz na ráz.

Tento typ lidí poznáte již na dálku a jdete přímo k nim. Ptáte se, jak se dají poznat? No jednoduše.

Jsou nervózní, nesví, ohlížejí se kolem sebe, prohlížejí si každého nově přistupujícího cestujícího, jestli to není revizor atd. Někteří třímají v ruce lístek tak křečovitě, že ho celý pomačkají, a když přijde na lámání chleba a měli by si ho rychle označit, nejde jim tam ani strčit. Jiní ho preventivně mají ve značkovači celou dobu, ale neví, že tím značkovač zablokují a stejně pak musí lístek povytáhnout, dříve, než půjde označit.

Různé fígle a výmluvy jsou opravdu nekonečné a velice rozmanité.

Já vlastně ani do divadla chodit nemusím. Tolik hereckých výstupů, a někdy opravdu velmi zdařilých, viděl snad jen režisér.

          O paní z trolejbusu, jsem si to nemyslel. Čekal jsem, že v tichosti zaplatí a nebude na sebe upozorňovat. Byla to šikovná padesátnice, decentního chování i vzhledu. Žádné obarvené vlasy typu “čtyřbarevná kombinace“, či oblečení moderního teenagera.

Před další zastávkou se na ni půjdu kouknout, říkám si, a když jsme dojížděli k zastávce, vyrazil jsem.

          „Dobrý den, revize jízdenek, prosím.“

Paní se na mne letmo podívala a ukázala mi lístek. Vzal jsem ho do ruky a zevrubně prohlédl.

          „Ale ta jízdenka není bohužel označená.“

          „Jak je to možné, myslela jsem, že jsem ji značila. Víte, já mám úmrtí v rodině,“ zašeptala paní.

Toto je vždy velmi citlivá a choulostivá záležitost, tak opatrně, blesklo mi hlavou.

           „Mám myšlenky naprosto jinde, včera mi zemřel manžel,“ pokračovala již ve stoje paní, teď už s kapesníčkem u očí.

           „Upřímnou soustrast, sedněte si, vše bude v pořádku,“ snažím se ji utěšit a vím, že této paní pokutu dát nemůžu.

          „Víte, on měl přes rok rakovinu, tolik vyšetření a operací co jsem s ním prošla, a teď mi odešel,“ začala se mi svěřovat: „Raději na další zastávce vystoupím. Potřebuji čerstvý vzduch,“ pokračovala.

Naprosto jsem s ní souhlasil a na další zastávce jsem s paní opravdu vystoupil.

Měl jsem trochu černé svědomí, že se jí rány osudu rozjitřily kvůli mé kontrole, a nechtěl jsem ji nechat venku samotnou.

          „Nepotřebujete nějak pomoct? Je vám dobře?“ paní totiž najednou zbledla jako stěna.

          „Ne, ne,“ jenom špitla a zadívala se s děsem v očích někam za mne.

Instinktivně jsem se tím směrem otočil.

Pán, co se k nám rychle blížil, byl statný padesátník, mohutné postavy a výrazu zuřivého býka.

No to mi ještě chybělo, říkám si, a čekám, co bude následovat.

          Často se totiž stává, že sepisujete na zastávce s černou pasažérkou hlášenku a náhodný kolemjdoucí se do toho zapojí a snaží se na ženu zapůsobit, tím, že ji začne bránit. Někdy až moc divoce.

          Pán byl pár kroků od nás a už křičel: „Co tu s ní děláte, co po ní chcete, nechte ji být!“

          „Pane, uklidněte se, nic tu s nikým nedělám. A co vy jste vlastně zač, že se pletete do cizího rozhovoru,“ snažil jsem se uvést věci na pravou míru.

          „Jsem její manžel!!!“

No, to bylo i na mně trochu moc.

Paní šla málem do kolen.

Tak takhle to je, říkám si. Další „herečka“. Tak to mění situaci a obracím se na pána…

          „Teď jsem se právě v trolejbuse od vaší ctěné manželky dozvěděl, že jste včera zemřel na rakovinu. Proto si prý nemohla označit jízdenku. Byla moc rozrušená a…“

Dál jsem se nedostal.

Jeho obrovská tlapa vylítla rychle a prudce…

Paní dostala takovou facku, že by se za ni nemusel stydět žádný zápasník středně těžké váhy. Neřekla ani slovo, jen se oklepala. Její manžel za ni zaplatil pokutu v hotovosti, omluvil se a odkráčel. Paní poslušně cupitala metr za ním a ani nedutala.

          Co bylo potom u nich doma, to ví snad jen bůh a oni dva. Výmluvy a herecké výkony jsou na denním pořádku a jsou opravdu velmi různé a někdy dost zvláštní. Zvláštní jsou pak i ty jejich konce…

         No, lhát se fakt nevyplácí.

Tak se mějte…

Vladimír