Kaluž

          Stojím na České a čekám na trojku. Potřebuji se dostat co nejrychleji na Starou Osadu. Jako na potvoru mi všechno ujelo, a tak mám čas a pozoruji, jak všichni někam spěchají…  

          Přestupní uzel Česká je vůbec zvláštní místo a hodně pamatuje. Tolik věcí, co se zde událo, snad zažilo jen Hlavní nádraží či Mendlák.

          Tenkrát jsem jezdíval s parťákem Jardou Smíškem. Byl konec léta, a ne zrovna moc pěkné počasí.  Teda, dá se říct, že bylo přímo deštivé, takové to uplakané, smutné, kdy každý vyhlíží sluníčko, a ono nikde.

Dělali jsme tehdy úsek z České na Rybkovu a zpět. Jezdí tam dost tramvají, tak se venku moc nečeká, a tedy ani nemokne. Ale stejně, cestující jsou protivní, všude samý kapající deštník, jízdenky jsou navlhlé, špatně se strkají do značkovačů, jdou těžko označit a lidi se potom vztekají, nadávají, no lepší je být doma zalezlý pod peřinou. Ale to nejde. Práce je práce. I v dešti.

          Jarda Smíšek byl zvláštní parťák, takový ten klasický flegmatik, co ho nic nerozčílí. Ale pokud se tak stane, stojí to za to. Na každý problém reagoval se slovy: „Dívej, jak mi to trhá žíly,“ a při tom se smíchem ukazoval svá zápěstí. Byl na pohodu a byla radost s ním pracovat. A že jsme toho spolu něco zažili.

          Tehdy jsme nastoupili na Konečném náměstí, jeli jsme směrem na Českou a oba jsme vypisovali černým pasažérům hlášenku. Přesněji řečeno, já jednu na zadní plošině a Jaroslav dvě, kousek za řidičem. Já svou hlášenku dopsal těsně, než jsme dojeli na Českou, ale Smíšek ještě tu první dopisoval a na zastávce s cestujícími vystoupil.

          Já samozřejmě také, když najednou slyším, jak na mě Jarda volá: „Chyť ho, utíká mě!“

Druhý cestující, evidentně nechtěl čekat, než kolega dopíše první hlášenku a rozhodl se vzít do zaječích. Zrovna mým směrem.

Ve chvíli, kdy na mě Jarda zavolal, utíkal už cestující, vysoký, dobře stavěný mladík, téměř kolem mě.

Rychle jsem mu zastoupil cestu, ale nestačil jsem říct ani „stůjte“.

Mladík mě porazil jako kuželku a pokračoval ve vítězném běhu někam za roh baráku. Hlášenky se mi rozlítly po zabahněném, mokrém chodníku a já se složil do té nejšpinavější kaluže, která v okolí byla. Ještě vsedě, jsem mrkl na kolegu, jestli se pustil za utíkajícím mladíkem a šly na mě mdloby.

Jarda Smíšek místo toho, aby zachraňoval naši čest, klidně s cigaretou v ruce koketoval s mladou slečnou, které dopisoval hlášenku, a můj deprimující stav, ho pramálo zajímal. Úsměv od ucha k uchu, a švitořil a švitořil.

A slečna? Ta mu vysela přímo na rtech.

Zvedla se ve mně vlna rozhořčení. Rychle jsem posbíral mokré a špinavé hlášenky a mazal k nim.

          „Nemohl jsi mi přijít na pomoc, byl to Tvůj člověk! Fakt Ti teda pěkně děkuji“

 Dívka, s kterou Jarda hovořil, se na mě zděšeně podívala. Musel jsem vypadat strašně. Voda ze mne jen crčela a nejčistší jsem taky rozhodně nebyl. Tak nějak celý na vyprání.

          Parťák k tomu jako vždy zaujal své stanovisko: „Nic si z toho nedělej, stejně neměl doklady a psát jsem ho ani nechtěl. Neboj, chytneme jiného. Hele, stejně prší, aspoň už nezmokneš. “

S naprostým klidem se ode mne odvrátil, labužnicky potáhl z cigarety a pokračoval ve vrkání s mladou slečnou.

          „Jen počkej holoubku, však jednou přijde čas odplaty,“ říkám si pro sebe.

Přišel.

A netrvalo to ani tak dlouho.

          Jednoho dne, bylo zrovna excelentní slunné počasí, jsme dělali autobusy okolo Semilasa. Někdy je to zajímavé místo, kde to lidi občas trochu šidí. Když se tam vyjede v ten správný čas, kdy lidé jezdí po obchodech, není to zde vůbec špatné.

Kontrolovali jsme autobus, co dojížděl k Semilasu a Jarda dělal zepředu proti mně.

          „Kontrola jízdenek, prosím.“

Mladá paní, se na něj udiveně zadívala a mlčela.

          „Kontrola jízdenek,“ strčil jí odznak přímo před oči.

Paní dělala, že neslyší.

To už jsem měl zbytek vozu zkontrolovaný a postavil se vedle kolegy.

          „Tak revize jízdenek, prosím,“ říkám paní ostřejším hlasem.

 Nebaví mě, když na někoho mluvím a on mě ignoruje. Mladá paní se jen pousmála. To ale stačilo. Při úsměvu jí v ústech zasvítily dva zlaté zuby. To je častá výsada našich východních sousedů.

          „Tak to vypadá na Ukrajinu,“ otáčím se na Jardu a přenechávám iniciativu jemu.

Toto je vždy lahůdka. Jen ať si ji pěkně vychutná sám.

          „Pasport, a rychle,“ přitvrdil parťák.

Paní jen zakroutila hlavou.

          „No tak ten pasport, zavolám cizineckou policii, rychle,“ pokračuje Jarda v nátlaku.

          „Ne, ne, nevolat, já Ukrajina,“ rozvázala najednou cizinka.

Jasně, odhadli jsme ji správně.

          Zase jedna taková, co sem přijede a chová se tu, jako by jí to zde všechno patřilo. Vždycky mě strašně štve, že Češi musí platit za všechno a cizinci se tu chovají jako by to tu měli vše zdarma, nemusejí zde dodržovat naše zákony, a ještě na nás koukají jako na nějakou špínu. A hlavně, všechno jim to projde.

          To jsem takhle jednou kontroloval v jedničce napucovaného chlápka. Kostkované sáčko, kostkovaná plácačka na hlavě, přes rameno kameru, no typická anglický turista. A samozřejmě na černo. Nemluvil, jen se strašně divil, co já Čech po něm, po Angličanovi vlastně vůbec chci, že si ho dovoluji vůbec obtěžovat. Prchal až do Grandhotelu, kde byl ubytovaný a zmizel na pokoj.

Muže zákona nemělo cenu volat. Ti mají ohledně cizinců, tak svázané ruce, že by to byla jen ztráta času.

Přes recepci mi ho sehnali a přivedli. Promluvil jsem mu do duše tak důrazně, že milý Angličan na místě zaplatil a myslím, že se rychle přestěhoval do jiného hotelu, kde ho nikdo neznal.

Je smutné, že tak bohatý turista, který má navíc čisté lístky v kapse, se takto chová. Doma by si to určitě nedovolil.

A pokud si někdo z vás myslí, že on chudák je tady prvně a nezná to tady, že musíme být na něj tolerantní, tak se velmi plete. My, když někam vyjedeme a uděláme z neznalosti jejich zákona nějaký, byť malý přestupek, věřte mi, nikdo se s námi mazlit nebude.

Budeme platit a platit.

A pokud to skončí jen u toho placení, budeme velice rádi, že to tak dopadlo.

          Ale vraťme se k parťákovi a jeho Ukrajince. Když Jarda zjistil, o koho se jedná, rozhodl se, že na zastávce Semilaso vystoupíme ven, a tam to dořešíme. Počkali jsme, až autobus odjede, a kolega začal dál řešit vzniklou situaci.

          „Tak ten pasport, a rychle. Nebo penále. Co máte u sebe? Tak začněte konečně mluvit!“

Milá dáma, to ale vzala z jiného konce. Rozhodla se, že uteče. To bylo něco pro Jardu.

I když měl v ruce svou oblíbenou cigaretu, stačil po ní druhou rukou hrábnout a chytnout ji. Ale to neměl dělat.

Z ženské se stala tygřice a začalo peklo na zemi.

Teda aspoň pro Jardu.

Mlátila ho kabelkou po hlavě tak urputně, že jen stěží uhýbal ranám, kopala ho všude, kde se dalo, no mít kameru, tak to natočím a něco zaručeně vyhraji. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Když paní viděla, že kolega její rány bravurně vykrývá a s úspěchem odráží, změnila taktiku.

Přestala a zůstala v klidu stát. Opravdu, zůstala naprosto v klidu stát. Dost mně to překvapilo. Vlastně i Jardu, protože si v údivu začal zapalovat další cigaretu.

A to se mu stalo osudným.

V nestřežený okamžik paní vyskočila a zakousla se mu do ruky kousek nad zápěstí.

Jarda se udiveně zadíval na nezapálenou cigaretu, pak na zakouslou Ukrajinku, pak znovu na cigaretu.

Nevím, co se mu honilo hlavou, jestli si prvně zapálit a pak ji setřást, či obráceně. Ale evidentně zvítězilo to, že se mu bude lépe kouřit, když do něj nebude nikdo zakouslej, protože se rozhodl jí setřást.

Zatřásl rukou.

Ale ona nic.

Zkusil to znovu, a ještě jí při tom odstrkoval hlavu.

Zase nic.

Držela jako cvičený pitbul.

          To bylo na Jardu už trochu moc, protože zařval: „Kurva pusť mně, nebo ti ty kelčáky vymlátím z huby!!!“

Zařval tak nahlas a divoce, že lidé v okolních domech otevírali okna, co se děje a já, který byl těsně u něj, jsem na dvě minuty ohluchl.

Ukrajinka zůstala v němém úžasu stát a na chvilku v obrovském překvapení povolila stisk. To Jardovi stačilo k tomu, aby se uvolnil a dostal z jejího dosahu, tedy přesněji řečeno, z dosahu jejího kousacího ústrojí.

Toho dáma využila a dala se na divoký útěk. Nikdo jí ale nehonil.

          Jarda si prohlížel pokousanou ruku, no a já si vzpomněl na tu potupnou kaluž plnou špinavé vody na České. Parťák, díky tomu, že měl mikinu, byl v pořádku. Neměl nic prokouslé do krve, a to bylo to hlavní.

          „Proč jsi ji nechal utéct,“ zeptal se mně.

          „Ale Jarouši, kašli na ní. Přeci bys ji nepsal z ukrajinského pasu. Pojď, dáme cigáro a chytneš si někoho jiného, hlavně v klidu. Přeci ti to nebude trhat žíly…“

          Lišácky se na mě podíval a zamumlal: „Na České ta kaluž, viď?“

Jen jsme se pousmáli.

Byl krásný den a nám za chvilku končila šichta…

Mějte se pěkně a zase někdy…

Vladimír