Paní Zubatá

          Je začátek roku a prší. V tuto dobu by měl být spíš sníh, ale nějak to zase nevyšlo. Koukám z okna a myslím na jaro a na ryby. Ne, že by se mi chtělo do deště, ale k vodě mě to po čertech táhne.

          Nikde jsem dlouho nebyl a tak jsem nažhavený na každou malou šupinku. Procházím si své rybářské náčiní a do ruky se mi dostala kačena, větší splávek určený k lovu štik. Je značně oprýskaný, ale do koše rozhodně ještě nepatří. Vzpomínky na něj jsou i po letech velmi silné…

           Jako novopečený tatínek, vlastně i čerstvý ženáč, jsem bydlel ve Zbýšově u Brna, a v blízkém okolí toho ohledně rybačky moc nebylo, tak se nejčastěji jezdilo do Oslavan na řeku. Pár rybníků v přilehlých vesnicích se sice našlo, ale kdo v nich chtěl lovit, potřeboval pstruhovou povolenku, a já byl tehdy majitel jen té mimopstruhové.

          Na řece bylo pěkné chytání. To co je pro Čechy Sázava, je pro Moravu řeka Oslava. Protéká hlubokými, těžce přístupnými kaňony, spadajícími strmě do vody. Trampové o tom vědí své.

           Já jsem nejraději chodil na okraj Oslavan, kde se krajina otevírala v široké pláně a řeka v nich tvořila překrásné meandry. Tu těžce nasládlou vůni květeny cítím ještě dnes. Hlavně z jara, kdy všechno začalo pučet a kvést. Často jsem sedával na břehu a v proudech pozoroval hejna mladých rybek, jak driftují vodní sloupec. Někdy se s mladistvou nerozvážností pouštěly až příliš blízko k nedalekému rákosí…

           Útok byl rychlý a přesný. Jenom rozstříknutí hladiny a skákání prchajících rybek vypovídalo o tragédii, která se pod hladinou právě odehrála. Mocný predátor má čas krmení. Najednou jsou tůně a mělké proudy prázdné, ale co to? Rybky se vracejí a vesele skotačí dál. Hladina se uklidnila a kol dokola se zase rozprostřela pohoda a klid.

           Už dávno jsem o ní věděl. Byla stará jako celá věčnost. Stratila pojem o čase a chvíle, kdy začal její život, dávno vymizel z její mysli. Moc dobře ale věděla, že patří sem. Hlavou se jí honila jediná, velmi nutkavá myšlenka. Potrava. Dobře se nasytit. Teritoriální zájmy pro ni nebyly důležité. Neměla zde již mnoho let žádného rovnocenného konkurenta. Je pravda, že se ji tu a tam pokusil ulovit nějaký rybář, ale to pro ni neznamenalo většího nebezpečí. Vybírala si jen přirozeně se pohybující kořist, proto zde pořád je, proto přežila.

           Nastražit v této části řeky rybičku bylo dosti náročné, někdy i zcela nemožné. Hlavně při zvýšeném stavu vody. Něco málo jsem o tom věděl. Rád jsem s oblibou v tomto úseku chytával ostroretky a podoustve. Řeka zde tvořila z jedné strany pěkný proudný meandr přecházející v mělčinu a rákos, z druhé pak byly pod mohutnými stromy, spadajícími daleko nad vodu, krásné tůně. Ráno a večer se v nich dali ulovit pěkní kapříci, přes den v proudu na kousek čerstvého rohlíku, ostroretky a nosáci, jak jsme někdy podoustvím říkali. Štika lovila po většinu roku u rákosu, kde byla prohřátá voda a spousta rybího potěru. Jen v chladnějším období zabrousila do hlubších partií.

           Jak už jsem psal, často jsem se do těchto míst vracel. Bylo pro mne naprosto uklidňující pozorovat splávek, majestátně se pohupující v tůni pod větvemi stromů. Jeho klidná vážnost jasně naznačovala neopakovatelnou krásu daného okamžiku. A když ryby nešli, měl jsem spoustu času na prozkoumávání rybího světa pod sebou. Někdy v tomto čase ve mně uzrál plán zdejší štiku ulovit.

           Vybral jsem si k tomu asi ten nejhorší den, jaký šel kdy vůbec vybrat. Bylo krásné, slunné a velmi teplé odpoledne. Ale na druhou stranu, den jako stvořený na rodinný výlet. A moje rodina chtěla ven. Takovému přání nešlo odmítnout. Naložil jsem ženu, malého synka, nástražní rybky, udice a ostatní, celkem objemné rybářské vybavení, a vyrazil k řece do Oslavan. Rodina nebyla nadšena. Tedy, abych to upřesnil, nadšena nebyla moje paní, malému „Budulínkovi“ to bylo naprosto fuk. Ale říkal jsem si, chytnu rybu, bude oběd a žena bude v pohodě. Evidentně jsem tyto pocity sdílel sám jediný. Naštěstí se už jelo a na změnu plánu nebylo ani pomyšlení.

           U vody jsem rychle nastražil rybičku a nahodil k rákosí. Rybka se snažila zajet ke dnu a splávek pěkně „pumpoval“. Zapálil jsem cigaretu a pohodlně se usadil v křesílku. Po očku jsem pokukoval po synkovi, kterého evidentně zajímalo jen to, jak co nejrychleji spadnout do řeky. Když se mu to málem podařilo, drahá polovička ho raději odvedla kousek dál na louku, kde se zabavil lovením mravenců. Splávek pracoval jak má a zvědavé rybky do něj klepaly, zjišťujíc, co to zde plave nového. Na druhou udici jsem nastražil rohlík a nahodil kousek od břehu do klidné tůně. Třeba se splete nějaký kapřík. Čas rychle plynul a tak nějak podvědomě jsem začal tušit, že to dnes bude zase pěkný propadák. Synek, který z lovení mravenců přešel na rozhrabávání krtinců, našel pěknou žížalu, a trval na tom, že mi ji ukáže.

           „Tak jo, dáme ji na háček, mladíku. Stejně to nic nedělá,“ směju se na kluka a navíjím kaprařskou udici.

           „Sám, sám,“ žadoní chlapec. Beru ho na klín a společně se snažíme napíchnout červa. Pěkně se kroutí, mladej tomu taky moc nepřidá, takže se z banální záležitosti stává náročná operace. Jen tak periferně, jedním okem pokukuji po splávku s rybičkou. Kačena už ani „nepumpuje“, takže nastražená rybka má nejspíš dost. Jinou nemám. To je zase den!

           „Auu! Co to děláš. To je můj prst,“ durdím se naoko, ale synek usoudil, že tátův prst je pro napichování daleko lepší, než celá žížala, a nehodlal ve svém činění nic měnit.

           „Hele, vem si ho, to se fakt nedá,“ obracím se nervózně k ženě: „Co pak se takhle dá něco chytit? Běž, utíkej za mámou,“ postrkuji synka směrem k ženě, ale on začíná natahovat.

           „Jen si ho nech, vůbec se mu nevěnuješ. Přes týden na něj kašleš a o víkendu máš jenom ryby. Ani Tě chudák nezná!“

           „Ale vždyť to není pravda,“ dere se mi do úst, ale mlčím. Je mi jasné, že stačí hlesnout a rodinná válka je na světě.

           „Tak pojď prcku, budeme spolu chytat…“ Kde je kačena? Koukám a splávek s rybkou nikde. V ten moment se ze mne stává lovec a mám černo před očima. Vůbec nevím, jak jsem se zbavil synka. Až potom jsem se dozvěděl, že jsem ho odhodil a on málem skončil v řece. Vrhám se po udici a kontroluji odklopený řadič navijáku. Vše je správně. Vlasec se volně odvíjí. Teď se ryba zastavila a splávek vyjel na hladinu. Teď se ponořil. Zase je vidět. Štika žere nástrahu. Hrozí nebezpečí, že si všimne trojháčku a rybku pustí. Jsem napnutý k prasknutí. Podvědomě vnímám, že se snad i modlím.

           „Odklepni si, spálíš si triko,“ vrací mě do reálu žena s chlapcem v náručí. Ani nevím, že kouřím

           „Mám už sekat? Nebo to chce ještě chvilku počkat. Jak to nejlépe udělat, abych o tu rybu nepřišel,“ šrotuje mi mozek na plné obrátky, ale ruce jsou ztuhlé. Už to nevydržím. Beru udici, zaklapuji řadič, dopínám vlasec a sekám. Palčivá bolest mi projela prstem. Já osel. Hloupě jsem si přimáčkl prstem silon a rozřízl si prst. Ale to počká. Zásek sedí! Hlavně že je tam.

           Štika okamžitě kontruje a snaží se zajet do úkrytu. Nesmím ji tam pustit. Schová se do vázek a přijdu o ni. Opírám se do prutu, co mi síly stačí.

           "Jen aby nepovolil vlasec," běží mi hlavou a snažím se být maximálně opatrný. Ryba udělala prudký obrat vlevo a zajela do hloubky.

           Snažím se ji udržet, šponuji vlasec na maximum, ale můj protivník mění taktiku. Jede přímo na mně. Tak tak, že stíhám dovíjet. To je ale boj. Ještě se ani neukázala u hladiny. Vůbec nevím jak je velká. Snažím se ji přizvednout, jenže zubatá má na to jiný názor. Boj je naprosto vyrovnaný a já začínám polevovat. Ruce už skoro necítím.

           „Musím to rychle ukončit,“ říkám si v duchu a začínám přitahovat. Ryba zmobilizovala všechnu sílu a dělá „svíčku“.

           „Uááá, uááá, paráda, to je pohled,“ štika vyskočila z vody kolmo vzhůru a zaklepala hlavou. Je to překrásný pohled, ale taky dost kritický moment. Někdy povolí silon, nebo trojhák v puse. V ten okamžik je dobré rychle sklopit špičku prutu a tím povolit pnutí vlasce. Někdy to vyjde, někdy ne. Mně to dnes vyšlo, ale vyhráno ještě nemám. Když jsem rybu viděl, rozklepala se mi kolena. Je úžasná. Musím ji opatrně přitáhnout a navést do podběráku. Tento moment jsem trochu podcenil. Břeh je tu vysoký, strmý, a já jsem si vzal v rámci úspor jen malý pstruhový podběrák. Leda tak lehnout na břicho, naklonit se nad hladinu, a rukou tam snad už půjde dosáhnout. No jo, ale jak mám ležet na břiše a při tom zdolávat rybu.

           „Mámo, maminko, zlatíčko moje“ nasazuji líbezný tón.

           „Co je? Hele nikam nejdu, hlídám kluka,“ dost strohá odpověď z její strany naznačuje jasný přístup k dané věci.

           „Bez Tebe to nezvládnu, potřebuju tu štiku podebrat. Bude to jen chvilka. Doma si na ní pochutnáme. Tak dělej, už ji mám tady,“ žadoním.

           „Ale kluka tu nenechám,“ zavrčela, sebrala podběrák a udělala polohu vležmo.

           „Tak kde ji máš, nebudu tu ležet věčnost,“ hučela dál.

           „No jo, už to bude,“ snažím se rybě pomoct nahoru. Štika si to ale vysvětlila po svém. Vyjela z hladiny těsně vedle půvabného obličeje mé paní a jejich pohledy se na chvíli setkaly. Když ještě štika cvakla čelistmi kousek od jejího nosu, žena zahodila podběrák a se slovy: „tady mě už nikdo neuvidí,“ odešla se synkem na nedaleké pískoviště.

           Osiřel jsem. Dodnes nevím, jak jsem rybu ulovil, ale pravda je, že najednou byla na břehu. Snad skočila sama do podběráku, snad pomohl sv. Petr, kdo ví… Ale fakt je, že byla krásná. Celých 98 cm. Já vím, mnohý z vás ulovil větší, ale na místní poměry to byla slušná velikost. A navíc moje první, takto velká štika.

Mějte se fajn a třeba někdy u vody…

Vladimír