Najetí tramvaje

          Najetí tramvaje není nikdy příjemná, ani veselá záležitost, obzvlášť když se to neobejde bez zranění, pak je to mnohdy velmi smutné. Jedno takové najetí jsem zažil a chci se s vámi o něm podělit.

          To jsme tak jednou vyjeli na svačinu na Lesnou, kde je konečná smyčka tramvají. Je tam taková příjemná odpočinková místnost pro řidiče a ostatní zaměstnance. Něco na způsob podnikové kantýny.

          Nastoupili jsme proto na devítku, že ji kousek před konečnou uděláme. Seděli jsme, povídali si a po očku koukali, kdo přistupuje a mohl by jet eventuálně na černo. Zastávku před konečnou, za Halasovým náměstím, jsme se zvedli a začali kontrolovat. Já jsem prošel zadní část vozu až po kloub, a vše bylo v pořádku.

Jarda v přední části narazil na mladého muže, tak něco málo přes dvacet, jak jede bez označené jízdenky. Vlastně, úplně bez jízdenky, žádnou totiž neměl.

Nastalo klasické handrkování.

           „Občanský průkaz, prosím.“

           „Bohužel, nic u sebe nemám, teď budu vystupovat a vy mě nemůžete zadržovat…“

Pořád dokola stejně obehraná písnička.

To už jsme dojížděli na konečnou. Jelikož, šalina, chcete-li tramvaj, měla zpoždění, řidič zastavil ještě před výstupní zastávkou, kde je výhybka na vnější a vnitřní kolej, a šel se do smyčky zeptat stojících řidičů, kdo pojede dřív, aby za něho najel, a tím zkrátil své zpoždění. Otevřel jen přední dveře u kabiny a šel sondovat situaci. Je jasné, že někteří cestující nechtěli čekat a začali vystupovat předkem ven.

To samozřejmě jen přiostřilo situaci mezi Jardou a mladým mužem, který jak uviděl otevřené přední dveře, a tím i možnost úniku bez placení, začal plašit. To bylo něco pro Jardu.

          „Pane, nikam nepůjdete a dáte mi občanský průkaz.“

         „Nedám, vše jsem nechal doma.“

          „Tak to je mi líto, ale bude volaná hlídka policie na vaše ověření, a vy tu do jejího příjezdu počkáte. A zkuste do mne strčit, bude to napadení a už to budeme řešit jinak a jinde…“

          „Nikdo do vás nestrká, prostě jsem si nekoupil lístek. Normálně jezdím na šalinkartu (tramvajenku), marodil jsem, tak jsem si ji na tento měsíc nekupoval, a na jízdenky nejsem zvyklej. Tak buďte člověk a pusťte mě.“

          No, sami uznáte, že tato poslední věta, je divná. Revizor a člověk. To nejde dohromady. Spíš by se hodilo bestie, darebák, flákač, nelida, a kdoví, čím vším nás lidé ještě častují… Je zvláštní, že především ti, co mají zaplaceno. Asi proto, že je prý buzerujeme, chceme po nich jízdenku či průkazku. Máme přeci vědět, že ji mají. Hlavně po ránu, je to určitě dost nepříjemné. Ale když on ještě nikdo nevymyslel, jak to udělat, tak, aby byl cestující zkontrolován, a přitom se ho to ani nedotklo a nemusel nic ukazovat.

Třeba budoucnost něco vymyslí. Anebo budeme všichni jezdit zadarmo, kdo ví, čeho se ještě dočkáme…

Já bych to viděl ale spíš tak, že za chvíli na to ježdění nebudeme už mít nikdo, a nejen na to. A ti co si to můžou dovolit, a mají se líp a líp, na úkor nás pracujících, co se máme hůř a hůř, do tramvaje nevlezou.

Ale to je na jinou samostatnou knihu s pracovním názvem „Defenestrace“.

Raději se vraťme zpět do naší tramvaje, kde mladík prosí kolegu, ať je „člověk“ a pustí ho…

          „Tak mě předložte nějaký doklad, a uvidíme, co se dá dělat,“ odpovídá na jeho prosbu Jarda.

          „Ale já opravdu u sebe nic nemám, tak si mě prohledejte,“ mladík zřejmě rezignoval.

Bylo mi ho líto, ale nebyl to můj zákazník, tak jsem do toho Jardovi nemluvil a stál mlčky vedle.

Zadní část vozu se pomalu vyprázdnila a koukám, jak se mladá maminka cpe s kočárkem dopředu. Šlo jí to pomalu, jelikož v přední části bylo natlačeno plno lidí. Holt, jedny otevřené dveře je dost málo, a vystupování trochu vázlo.

Řidič se ještě nevracel, kočárek se probojoval o kousek dál, kolega dostal nakonec od mladíka občanku, a já měl strašnou chuť na cigaretu. Už se vidím venku jak…

          „BUMMM!!!“

Strašná rána.

Všude kouř a prach.

Ticho.

Bože, proč je najednou takové ticho…

Nic nevidím…

Ležím…

Něco teplého mi teče po obličeji…

Co se stalo?

Najednou se kola života dala znovu do pohybu.

Slyším hlasy. No hlasy, sténání a naříkání.

Prach si začal sedat a viditelnost se zlepšovala.

To, co se mi začalo objevovat, mě vyděsilo…

Atentát!

Bomba!

To bylo první, co mě napadlo… Blbost, to by tu snad byla roztrhaná těla.

Vybuchlá baterka. Ne, ne, ta by neudělala takovou paseku, to bude něco horšího.

Koukl jsem do zadní části vozu, kde usedal prach…

Bože.

Díval jsem se přímo na rozbitý čumák tramvaje číslo patnáct!

Zadní část našeho vozu zmizela! Prostě už tam nebyla. Místo ní tam stála další tramvaj.

Najetí!

Jasně, to je najetí.

Ze zadu do nás napálila tramvaj.

Kde jsou lidi, co tam byli?

Kde je kočárek s mladou maminkou?

Pokud si vzpomínám, seděla tam mladá těhotná paní. Vystoupila?

Co ta babička s dětmi?

Co lidi z té další tramvaje? A ten druhý řidič? Žije?

Člověku proběhne hlavou během chvilky plno věcí. Od nehody neuběhla snad ještě ani minuta.

Mysli, mysli. Hlavně se uklidni a začni myslet. Jsi v pořádku? Není ti něco? A co parťák?

Náraz nás všechny povalil na zem. Sedl jsem si a začal se prohlížet. Ok, jsem dobrej. Jen naraženiny a roztržené obočí od nárazu do madla. Už to neteče, fajn. Tak co Jarda? Jasně, to je dítě štěstěny. Tomu se snad nestane nikdy nic. Kdyby to nebyla tak vážná situace, pohled na Jardu byl groteskní. Ležel vedle mladého muže, kterému se také na štěstí nic vážného nestalo, a stále držel v ruce jeho občanský průkaz. Všichni jsme byli šedí od prachu, který na nás usedal.

          Jarda odfoukl z občanky prach, zadíval se vleže mladíkovi do očí, a s naprosto vážnou tváří mu jí se slovy: „Tak já vám to dneska odpouštím,“ vrátil.

Mladík radostně poděkoval a odplazil se k východu…

          Podívali jsme se s Jardou na sebe a bylo nám jasné, že musíme situaci začít rychle řešit. Kolem pobíhali zmateně cestující. Teda ti, co měli to štěstí a nic moc se jim nestalo. Kdo na tom byl hůř, ležel či seděl v rozbité tramvaji.

          „Martine, volej záchranku, ať přizvou hasiče a policii. Já kouknu do lékárničky, co tam máme, a začneme něco dělat. Od toho nejhoršího. Přední část vozu je v cajku, tak z ní uděláme provizorní základnu. Venku to uklidňuj a koriguj. Komu něco bude, nažeň mi ho sem, já s ním něco provedu. Hlavně, ať nikdo neodejde pryč. Doktor potom musí všechny prohlédnout.“

Jarda byl dobrej parťák. Věděl, že já a krev nejde moc dohromady, tak vzal ošetřování na sebe. A dobrovolný hasič se v něm taky nezapřel. Toho chlapíka snad nevyvedlo z míry nic na světě a vždy si uměl poradit. Teda do dneška umí. Takových lidí je málo, a hluboce je obdivuji. Při těchto úvahách, vybíhám ven před šalinu a monitoruji situaci. Pěkný zmatek, ale to se zvládne. Musí.

          „Dobrý den, tady přepravní kontrola 007. Nahlašuji vážnou dopravní nehodu v oblasti Lesná. Jedná se o konečnou zastávku tramvají na Lesné, těsně před smyčkou, na výstupní zastávce. Jde o najetí dvou vozů do sebe.“

          „Kolik je tam zraněných a jakého rozsahu?“ ozve se z druhé strany klidný dívčí hlas, který zní jako sametové pohlazení.

          „Přibližně čtyřicet až padesát, nevím přesně, kolik lidí zůstalo v tom druhém voze, no a zranění jsou převážně otevřené zlomeniny, rozbité hlavy, všichni jsou při vědomí. Jo, a je tu jedna těhotná mladá paní, vypadá, že to na ni asi brzo přijde.“

          „Hlavně klid, vozy právě vyjíždějí, policie i hasiči také. Dá se tam z Halasova náměstí vyjet po té louce vedle kolejí?“

          „Ano, bez problémů, je sucho. Nebo se dá jet kolem přes sídliště…“

          „To víme, po louce je to rychlejší, vozy tam budou za chvilku…“ no, byl jsem rád, že tu hned budou, a celé si to již převezmou.

Mezitím Jarda otevřel lékárničku, zapálil svou nezbytnou cigaretu, usadil se hned za kabinou řidiče, a jal se ošetřovat. Ale ve voze nikdo nebyl, všichni běhali před šalinou jako zmatení…

          „Martine, přihraj mi sem někoho, ať to odsýpá,“ vyfoukl Jarda oblak dýmu a já vyrazil.

Venku jsem naháněl cestující jako ovce na jedno místo, abych je roztřídil podle zranění, a poslal je parťákovi na ošetření. Ten se s tím vůbec nemazlil. Poslal jsem mu tam starší manželský pár, kde byl zraněný pouze manžel. Měl tržnou ránu na hlavě, dosti to krvácelo, ale vypadalo to velmi efektně. Paní ale pro to evidentně neměla pochopení. Jarda zhodnotil situaci, a bylo mu vše jasné.

          „Sednout! Vy ne… manžel,“ hodil po nich fáček s gázou.

          „Ale…“

          „Mlčet! Tu gázu mu držte na ráně, než přijede sanitka. Je málo materiálu… Další. Martine, pošli dalšího.“

No a takto jsme pokračovali dál, když jsem si všiml, jak se někdo hrabe z té tramvaje, co do nás narazila.

Řidič!

Úplně jsme na něj v tom zmatku zapomněli. Kalhoty spadené ke kolenům, košile roztrhaná, samá krev, no pěkně děkuji.

          „Žiju,“ mával na mě a zapaloval si někde vylovenou cigaretu.

Spadl mi kámen ze srdce. Hned jsem ho dovedl k Jardovi, ale ukázalo se, že až na pár povrchních oděrek, mu nic není.

          „Botu, kde mám botu?“ co je zase tohle, kdo tady hledá botu?

Jedna paní zmateně pobíhala jen s jednou světlehnědou lodičkou a hledala druhou. Měla dost ošklivou zlomeninu levé ruky a určitě byla v šoku.

          „Pojďte paní, sednete si, já tu lodičku najdu,“ vedl jsem dámu k Jaroušovi.

          „Mrkni na ní, levá ruka a šok,“ popsal jsem situaci a vydal se najít botu.

Šel jsem se podívat do té druhé šaliny, jestli náhodou ta bota neuvízla tam, ale nic. Tak mrknu kolem tramvají venku. Obešel jsem vše dokola a nic. Když tu jsem ji uviděl. Držela ji jedna starší paní, co jí tekla z nosu krev. Obě jsem je poslal, teda paní, i botu, za Jardou, ať paní ošetří a botu vrátí. Sám jsem si totiž všiml, že se nám v rajonu objevila škodná. Co, škodná. Hyeny to byly. A pořádné.

A ještě si to jedna z nich nasměrovala přímo ke mně.

          „Dobrý den, jsme z jedné komerční televize. Můžete nám říct, co se tu stalo? Uděláme rozhovor, jste pro?“

Zatmělo se mi před očima. Tlak mi stoupl na dvě sta. To snad nemyslí vážně! Darebáci!

          „Dejte tu kameru pryč, i ten mikrofon. To vám není chlapi hanba. Kdo vám dal echo? Jste tu dřív než záchranka. Položte kameru a pojďte nám pomoct, pak si točte, co chcete! Jsme na to sami, tak hněte zadkem!“

          „A co se tu stalo?“ točili dál, jako by se nic nestalo.

Bylo mi z nich na nic. Ti nám nepomůžou, parchanti!

          „Hůu, hůu…“

Jak krásně se ten zvuk houkačky poslouchá…

Jsou tady.

Paráda.

Žlutí andělé.

Co mám psát dál. Pak už to šlo ráz na ráz. Andělé pracovali. Zároveň s nimi dojeli hasiči a pomáhali jim.

          Mimochodem, těmto dvěma složkám se hluboce klaním. Něco málo o tom vím, Jarda je taky hasič, a jako sbor nemají ani korunu a dotují to ze svého. A zachraňují nás, kdo to potřebujeme. Je to obrovská hanba naší vlády! No nic, škoda mluvit.

          Pak přijela policie, chlapi z podniku, a začalo se vyšetřovat. Běžná rutina. Tramvaje se nakolejily, odtáhly do vozovny, koleje daly do kupy, a jezdí se dál. Lidé se uzdravili, to je to hlavní. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Ale vždy to tak nedopadne.

          Často tam zajedu na kávu, a vždy se mi tato příhoda vybaví. Dokonce jsem tu potkal paní, co se jí ztratila bota. Samozřejmě moc děkovala. Bylo mi trapně, ale potěší to.

          A ještě jednu věc na konec. Ten den jsme s Jardou nedali už ani jednu pokutu.

Mějte pěkný pohodový den…

Vladimír