Hádek u Ochozu

          Po krátké odmlce jsem si letos znovu pořídil pstruhovou povolenku. Na nějaký čas jsem ji totiž vynechal, v rámci testování mimopstruhových revírů na úspěšnost lovu s muškou. Ne, že by výsledky nebyly zajímavé, ba naopak.

          Často jsem měl pocit, že na mimopstruhovkách plave víc salmonidů, než na pstruhových revírech, kam tyto ryby především patří.

          Nějak mě ty pstruhové potoky a říčky učarovaly. A když k tomu přidám mnohdy krásnou přírodu, je mi tam prostě fajn a rád se do těch míst vracím a relaxuji. No, a když přijde pěkná ryba, tak to je už jen třešnička na dortu.

          To se nechci v žádném případě dotknout mimopstruhových revírů, některé jsou naprosto úchvatné, ale mému srdci jsou prostě bližší křišťálové potůčky a říčky. Dokonce ani pstruhové stojáky nemusím. Třeba že jsou někdy, hlavně ty soukromé, plné ryb. Mám rád svobodu a volnost, a to mačkání na břehu rybníků a jezer, nějak nevyhledávám. I na řece se snažím vyhýbat lidem, abych byl sám. Jen já a řeka. Mám to tak rád. Ale ne vždy je to možné…

          Toho roku byla dlouhá zima, škaredé počasí a všude nějaké ty povodně a vysoká voda. Nic pro muškaře. Ale kam jet na zahájenou. Ještě v lednu a únoru, jsem měl jasno. Bude to nějaká malá říčka, kam nechodí moc rybářů. Znám taká místa a věděl jsem kam jít. Čím víc se ale blížil očekávaný den, tím se výběr neustále zužoval. Vysoká voda je prostě potvora.

          Nakonec pár dnů před zahájenou, kdy jsem vůbec nevěděl kam vyrazit, mě kolega z práce navrhl, ať jedu s ním do Ochozu u Brna na pstruhový rybník Hádek. Prý tam dávali ryby a nějaký ten flek na břehu určitě najdeme. Při pomyšlení, jak to tam bude obležené, mě již teď jímala hrůza. Ale kam jinam jet, vody je všude stále mnoho. Snad jen sekundární pstruhové pásmo připadá v úvahu, ale Jihlava i Dyje budou také plně vytíženy. Rezignoval jsem a den před zahájenou souhlasně přikývl.

          „Ok, tak ráno ve čtyři u vody, jo a vem si bublinu,“ instruoval mě kolega. Nechápavě jsem se po něm podíval.

          „Proč ve čtyři, chytá se snad od šesti. A k čemu bublinu?“

          „Chceš chytit dobrej flek, nebo ne? Jo, a mušák si s sebou ani neber, bude tam plno vláčkařů, tam si nezaházíš, ještě Ti poničej šňůru. Tak zejtra, čau…,“ zasmál se, a jelikož nám skončila práce, pádil domů. Zůstal jsem stát jako opařený. To bude zítra tanec. A byl.

          Druhý den ráno jsem samozřejmě zaspal a k vodě jsem přijel až ve čtvrt na šest. Všechna místa u hráze byla již beznadějně obsazena. Došel jsem až ke kolegovi, který tu byl od čtyř hodin a díky tomu zaujal slibný flek na hrázi.

          „Čau, kde seš, držím Ti tady místo. Stoupni si vedle mě,“ vítá mě Marek. Kývnu na pozdrav a koukám, kam se mám postavit. Jen tak pro představu. Na cca dvou metrech jsme namačkáni čtyři. No, když to budeme házet rovnou před sebe, a nebudeme se u toho moc mlet, tak se snad nezamotáme.

          „Sorry, byl jsem tu sám, a když přišli tihle dva borci, tak jsem jim říkal, že hned dojdeš a že tu budeme chytat dva. Nějak je to nezajímalo a málem vytlačili i mě,“ omlouval se mi Marek.

          „V pohodě, o nic nejde, stejně tady dlouho nevydržím,“ uklidňuju kolegu a koukám dál po hrázi. Každé, jen trochu přijatelné místečko, je obsazeno. Ne, že by tam někdo stál, to v žádném případě, ale každé místo bylo obsazeno nějakou věcí. Ležel tam třeba baťoh, udice, podběrák atd. Jeho majitel ovšem nikde. Dozvěděl jsem se, že tam takto „stojí“ a „bukují“ flek členi místního rybářského výboru. Ještě aby ne, když si do těch míst nasypali pěkné ryby, a jak je známo, duhák se drží tam, kde ho vysypou a rozjede se až po nějaké době. Ale to už je často z větší části vychytán. Kulobrk v kombinaci se strouhankovou mouchou je vražedná kombinace. Třeba to ale nebude tento případ, uklidňuju se a zjišťuji, kde výbor je. Zahřívá se v líhni pod rybníkem. Mazaní to pánové…

          Těsně před šestou jsou všichni na místech, někteří již značně posilněni, takže si připadám jako v páté cenové skupině. Úderem šesté začalo padat železo do vody a nastal chaos.

          Stál jsem a pozoroval rybník, kam vlastně nahodit. Nalevo ode mne se snažili dva maníci naházet do vody za co nejkratší čas co nejvíce plechu, a po pravé ruce můj kolega evidentně nechtěl zůstat v ničem pozadu. Takže jsem bedlivě pozoroval, kdy budou navazovat, nebo rozmotávat, a v ten moment jsem se snažil rychle nahodit do volného prostoru. Za chvíli mě to ale přestalo bavit, tak jsem se rozloučil s Markem a šel se podívat kolem rybníku.

          Celý jsem ho obešel, a jelikož jsem zde již v minulosti byl, vytipoval jsem si místo kousek od hráze, kde jsem kdysi dostal pěkné ryby. Mušák jsem s sebou neměl, vláčet jsem nechtěl, tak jsem chtě nechtě musel nasadit kulobrk. Jelikož povrchová aktivita byla nulová, použil jsem hloubkovou kuklu pakomára a prochytával prostor přede mnou.

          Takovéto chytání s kuklou je převážně pasivní záležitost, proto jsem nechal bublinu přirozeně pohybovat pomocí vln a větru, a jen občas jsem s ní mírně pocukl. Výsledek se dostavil velice brzy v podobě pěkného duháka. Samozřejmě šel zpět do vody. Jak jinak, byla to první ryba této sezóny a navíc, čerstvě vysazené granuláky prostě nemusím. Když jsem takto pustil asi třetí pěknou rybu, všiml jsem si, že mě z hráze pozoruje jeden ze členů výboru. Sám chytal na plech, jako většina kolem, ale úspěšný moc nebyl. Při dalším mém náhozu, kdy jsem nechal kulové plovátko jen tak pohrávat vlnkami, to nevydržel, opřel svou udici o strom a vyrazil ke mně. Třeba se chce zeptat na mušku, a jakou taktikou chytám, ale bylo to jinak. Cestou ke mně se z rybáře stal porybný. A dost nepříjemný. Nechal mě pomalu vytáhnout nástrahu z vody, snad aby na konci našel strouhankovou mouchu, ale marně. Hloubková kukla na dvanáctce háčku se mu asi nezdála dost zajímavá, tak pořád hledal ještě jeden háček s těstem. Když nic nenašel, začal pečlivě kontrolovat zápis mojí první letošní docházky, ale ani zde nepochodil. Stejně jako u povinné výbavy dle platného rybářského řádu.

          „Na mne si jen tak nepřijdeš,“ směju se v duchu pod vousy, „muškařím celý život a pytláky sám vůbec nemusím, vždyť je to verbež, co jen dělá slušným rybářům ostudu!“

          Když mě porybný na ničem nenachytal, aspoň mě upozornil, abych zacházel šetrně s ulovenými rybami, i když dobře věděl, že ryby odháčkovávám přímo ve vodě (háčky bez protihrotu jsou báječná věc) a vůbec na ně nesahám. Čekal jsem, že bude kontrolovat i další rybáře, ale on se vrátil na své místo a pokračoval v přerušeném chytání. Za tu dobu, co chytám, jsem potkal plno různých porybných, takže mě tato epizodka nechala chladným, ale bylo již hodně po dvanácté a začala přicházet odpolední směna. To byl ten správný impuls sbalit vercajk a vyrazit k domovu. V duchu už jsem přemýšlel, na jakou řeku pojedu příště. Toto bylo šlápnutí vedle. Zahájená bez řeky a mušáku, prostě pro mne není ta správná záležitost.

Mějte se pohádkově, Vladimír