"Pechfógl"

          Nezlobte se, ale teď se přesunu do současnosti a musím vám něco vypovědět. Stalo se to sice nedávno, ale mám strach, že se mi to z té mé staré kebule vykouří…

          Týká se to mého parťáka. No, mého. On vlastně dělá s Olegem, ale nějak jsem osiřel a nemám s kým pokecat, tak jsem s povděkem uvítal, že mě kluci vzali pod svá křídla. A že je to někdy sranda. Ale to je na jiné povídání.

          Vraťme se k mému kolegovi, jmenuje se Marian. Fajn chlap, ale introvert jako vyšitý. Nemluví, neusměje se. Ráno povíš… „Je dnes zima“, a on v poledne z ničeho nic řekne, „ano je“. Prostě krásná práce. Ale je to parťák a my s Olegem ho tak bereme. Pracujeme, kecáme, no a on poslouchá a mlčí… A ještě jednu věc na něj prozradím. Je to novopečený rybář.

          Poslouchejte, já rybařím mnoho let, hodně mu o tom vykládám, a ne jenom já, no a jeho to před nedávnem chytlo. Fakt paráda. Introvert a rybář, kombinace k nezaplacení. Ale pozor, není to žádné ořezávátko, začal se tomu hned od startu naplno věnovat a jezdí na závody, a to ne na ledajaké. Většinou jsou to soutěže prestižní a uznávané, tedy jak jinak než placené, a že hned vyhraje první cenu. Je vám jasné, jak to dopadlo. Souznění s udicemi se nedostavilo. I když… Jednou byl pátý! Paráda, úžasné, slavilo se. Jenže… Závodilo jen pět rybářů! Ale nevzdává to.

          Ale proč to vlastně říkám. Nedávno se Marian rozhodl jet na prodloužený víkend rybařit. Myslím, že v pondělí byl nějaký svátek, tak to krásně vyšlo. Byl krásný teplý podzim a vcelku to vypadalo, že rybky budou spolupracovat. S jeho patřičnou detailností, se na tento výlet dlouho dopředu náležitě připravoval.

          Pro ty, co nechytají, je toto asi vzdálené téma, ale věřte mi, taková příprava na čtyřdenní rybolov vyžaduje pečlivost a dost peněz. Hlavně na nic nezapomenout a co chybí, okamžitě dokoupit. A toho krmení, těch olůvek, návazců, háčků a plno další rybářské bižuterie. A pak je tu bivak, lehátka, vařič, stolek, přenosný záchod, svítilny do bivaku či k udicím, no, co mám dál psát, fakt je toho požehnaně, co musíte vzít s sebou.

          A je vám jasné, že je potřeba i něco na chytání. Jsou různé druhy udic dle způsobu chytání. Kapřáky, feedery, či udice na přívlač, plavanou atd. No, k udicím potřebujete stojany, hlásiče, swingery a další věci. Není to fakt za pusu…

          Marian si na to pořídil nové auto. Hele, revizor není žádný milionář, takže sice nové, ale střední třídy. Hlavně prostorné. A to si pište, že si pořídil ten nej… osobák. Jo, a víte co mu napsali do malého techničáku místo osobní auto? Nákladní vozidlo. Asi už chápete, jak velké auto to je. Říkám tomu „polský autobus“.

          Ale i to pro něj bylo málo a nechal si dodělat tažné zařízení, co kdyby bylo potřeba. Vozík je vozík. Mnohokrát jsem mu říkal, že na něj stejně jednou dojde, jelikož pořád dokupuje a má toho čím dál tím víc. A to ani nevíte, že s ním na ryby jezdí jeho přítelkyně. A ve dvou toho mají dvojnásobně. Směji se mu a říkám: „kup si velký, ale opravdu velký vozík.“

         Ale tentokrát holka nemohla, tak jel drahý kolega sám. To bylo příprav. Týden dopředu jsme s Olegem slyšeli, co a jak dokupuje a jak vaří padesát kilogramů kukuřice. Ale kdyby to vařil normálně ve dne. Nemůže spát, tak ji vaří po nocích... Postupně celý týden. Chudák přítelkyně i sousedi. A pořád mele o tom, jak nakoupil to, jak nakoupil ono, hele, žili jsme s ním v přípravách na velkolepý rybářský výlet celý týden. A pak nastal den „D“.

          Těsně před odjezdem jsme ho s Olegem varovali, že se blíží od Německa velká vichřice, jestli je rozumné vyjíždět už v pátek. Poslal nás do háje, že šíříme poplašné zprávy. Prý tomu vůbec nerozumíme a on prostě v pátek vyráží. A kam jinam než na řeku Moravu. No, a katastrofa se blížila.

          Asi nevíte, že řeku Moravu jsem mu poradil já. Byl jsem tam v létě na dovolené a našel flek, kde ryby fakt braly. On tam jednou zajel a hned se do toho fleku zamiloval, vlastně do celé řeky. Jako do mladé holky. Jenže… Chce to tam trochu opatrnosti. Je to silná a hluboká voda, ne nadarmo se řece Moravě říká „Pramáti moravských řek“. I břehy jsou divoké a zrádné. A katastrofa byla o kus blíž.

          Marian vyrazil. Nabalil auto až po strop a dal se na cestu. Když přijížděl k řece, zjistil, že místo, kam plánoval jet, je volné. Po pravdě ani v to moc nedoufal, po celý rok je totiž obsazené. Je to fakt dobré místo. Když dojel, byl nadšen. Postavil bivak, ubytoval se, zakrmil a začal chytat. Večer jsme spolu ještě mluvili, záběry nic moc, ale on čekal něco většího. A já šel spát. A katastrofa byla na spadnutí. A to doslovně.

          Kolem čtvrté ráno mi došla esemeska. „Spadla na mne větev.“ Nechápal jsem a snažil se probudit. Moc to nešlo, ale dal jsem studenou vodu a povedlo se. Četl jsem ji znovu a znovu. Došla další. „Je tu obrovský vítr. Ulomila se větev. Vše je zničené.“ Bylo mi jasné, že se katastrofa dostavila v plné síle a hned jsem volal.

          No, co mám povídat. Na druhém konci byla hromádka neštěstí. Bouřka s vichřicí od Německa dorazila až k němu. Udice zničené, stojan a hlásiče také, bivak roztrhaný. Když to shrnu, jediné auto, co stálo bokem, zůstalo celé. A to z něj asi po čtvrt hodině vypadlo, že když to spadlo, už ležel, a hlavní větev se zapíchla kousek od něho, rovnou do lehátka, kde měla spát jeho přítelkyně. Ta představa, že by tam byla… Raději nemyslet. Poradil jsem mu, ať to vše, i to rozbité a mokré nahází do auta a maže hned domů. V garáži to vyschne a za světla zjistíme co se vlastně stalo. Na štěstí poslechl a nabral směr Brno.

          V sobotu jsem od rána informoval na Mendlově náměstí, byla tam tramvajová výluka, zrovna kousek od místa, kde Marian bydlí. Volal jsem mu, ať se staví. Z prvu byl dost nevrlý, ale nakonec svolil, že odpoledne dojde. Den díky práci utekl jako voda a v podvečer opravdu dorazil. Byl už trochu klidnější a plánoval, jak nakoupí nové věci. Dobře tak. Začal znovu koukat do budoucna...

          Asi týden na to k nim přijela na návštěvu kamarádka ze Slovenska. Celkem vážně se zajímala o meditaci, hypnózu, vnitřní energii a tak podobně. Žádná přednáška jí neutekla a žila jen tím. A jak to, tak bývá, neustále o tom mluvila. Mariana to naprosto ohromilo. Poradila mu, jaké knihy si má přečíst, na co se má na netu podívat a jak správně žít. Mohl na ní oči nechat. Však to také byla kočka. Byl nadšený. Přesně něco takového potřeboval. Nový směr, a hlavně přestat myslet na to co se stalo.

          Pamatuji si, že jsme byli on-line na mobilech a on nás neustále informoval, co nového zjistil a kam ho to posunulo. Že konečně přestává být „pechfógl“ a obrací se k němu štěstí. Občas se v práci svěřil, že se mu něco povedlo, že měl dobrý den, prostě že ta pozitivní energie na něj už začíná působit. A pořád opakoval, musím tomu jít naproti, musím tomu jít naproti…

          Uteklo asi čtrnáct dnů a bylo další informování ohledně rekonstrukce zábrdovického mostu. Oleg s Marianem byli na jedné straně mostu a já s dalším kolegou, na druhém. Nebylo o co stát. Most byl pro tramvaje neprůjezdný, pro pěší jen špatně a lidi byli dost naštvaní. Člověk musel být hodně výřečný, aby to vše vysvětlil.

          A tam se stala ještě jedna zajímavá věc. Jak správně předpokládáte, Marianovi. Nedozvěděl jsem se to hned. Kluci mlčeli a byli tajemní... Ale po týdnu to nedali a šlo to ven.

          Marian tam našel speciální pásku na izolaci, dost drahou. Asi ji tam místní dělníci zapomněli. A to hned celé nové klubko, celkem dost peněz. A hned, že on jde štěstí naproti, a to se k němu konečně obrací. Už plánoval, jak to celé zpeněží a nakoupí nové udice. Oleg jen poslouchal a naprázdno polykal. Po chvilce čas šel kolem chlápek v montérkách a nesl pod paží dvě cihly, co tam stavbaři nechali. Zastavil se u kluků.

          „Pánové, co to máte za pásku?“

          „To je izolační páska, proč se ptáte,“ vyzývavě odpovídal Marian a bylo na něm vidět, že by mu ji nejraději střelil.

          „Opravuji barák, hodila by se mi, kolik za ni chcete?“ kontruje chlápek v montérkách.

          „Tři stovky a je Vaše,“ vystřelil Marian a Oleg šel do kolen. Cena byla samozřejmě mnohonásobně vyšší.

          „Pánové, beru ji, jen u sebe nemám peníze, odnesu ji s cihlami domů a hned jsem zpět i s penězi, šlo by to?“

          „Není problém, tady ji máte, však tu informujeme do večera,“ odpovídá Marian a na Olega šli mdloby.

          Borec přehodil cihlu k té druhé, do volné ruky vzal izolační pásku a se slovy: „Hned jsem tady,“ odešel.

          Nebudu to zdržovat. Nikdo nikdy jeho, ani tu pásku už neviděl. Samozřejmě ani peníze. Pro nás ostatní to byla veselá příhoda k zasmání. Pro Mariana velké zklamání. Pochopil, že takto to nefunguje a štěstí mu fakt naproti nejde.

          Dnes je to zase ten starý introvert, co chodí na ryby, někdy nachytá a jindy ne. Ale je zase svůj a je to fajn.

          A štěstí? No, to je velmi vrtkavé, ale… Každý ten pravý kousek máme v sobě a je jen na nás, jak se s ním popereme… A…

          A… o tom to je...

Tak zase příště...

Vladimír