Manžel

Poodhalím vám zde pevně střežená vrátka u jednoho z nejzvláštnějších povolání, co znám... Ano, řeč je o revizorech.

     Stalo se vám už někdy, že jste v sobotu vyrazili na nevinnou oslavu a vrátili se až v pondělí? No mně, abych řekl pravdu, ano. Nebudu zde rozebírat dopad této akce na mé rodinné štěstí, ale věřte mi, velmi špatně se to pak urovnává. Tehdy jsem se vracel z večírku a cesta vedla kolem krematoria, kde se zrovna konal obřad. Na rtech se mi rozehrál úsměv…

     Ne, že bych byl takový cynik, ale v hlavě mi bleskla vzpomínka na jedno jarní odpoledne, kdy jsem kontroloval trolejbusy z Mendlova náměstí na Úvoz. Dá se říct, den přímo pohádkový, ale vše pokazila jedna paní. Seděla uprostřed trolejbusu, vedle značkovače, v ruce držela jízdenku a neustále pozorovala okolí. Učebnicový příklad. Tak na vás, dámo, si počkám. Zaujímám pozici mrtvého brouka a nechávám paní náležitě dozrát.

     Tento typ lidí poznáte již na dálku. Ptáte se jak? No, jednoduše. Jsou nervózní, nesví, ohlížejí se kolem sebe, prohlížejí si každého nově přistupujícího atd. Někteří třímají v ruce lístek tak křečovitě, že ho celý pomačkají, a když přijde na lámání chleba a měli by si ho rychle označit, nejde jim tam ani strčit. Jiní ho preventivně mají ve značkovači celou dobu, ale neví, že tím značkovač zablokují. Seznam výmluv a nápadů je opravdu rozmanitý.

     O paní, jsem si to však nemyslel. Čekal jsem, že v tichosti zaplatí a nebude na sebe upozorňovat. Byla to šikovná padesátnice, decentního chování i vzhledu. Před další zastávkou se na ni podívám, říkám si a vyčkávám.

     „Dobrý den, revize jízdenek, prosím.“

     Paní se na mne letmo podívala a ukázala lístek. Vzal jsem ho do ruky a zevrubně prohlédl.

     „Ale ta jízdenka není označená.“

     „Jak je to možné, myslela jsem, že jsem ji značila. Víte, mám velké starosti,“ zašeptala a podívala se na mne.

     „Kdo je dnes nemá,“ usměji se decentně a pokračuji, „co se vám stalo?“

     „Mám úmrtí v rodině.“

     V hlavě mi zacinkal zvoneček ostražitosti. Toto je vždy velmi citlivé a choulostivé téma, tak opatrně, blesklo mi hlavou.

     „Mám myšlenky naprosto jinde, včera mi zemřel manžel,“ pokračovala již ve stoje, s kapesníčkem u očí.

     „Upřímnou soustrast, sedněte si, vše bude v pořádku,“ snažím se ji utěšit.

     „Víte, on dostal před rokem rakovinu, tolik vyšetření, co jsem s ním prošla, a teď mi stejně odešel,“ začala se mi svěřovat, „raději si s vašim dovolením vystoupím, potřebuji čerstvý vzduch.“

     To bude nejlepší, vyhodnocuji situaci a na další zastávce opravdu vystupujeme. Měl jsem trochu černé svědomí, že se jí rány osudu rozjitřily kvůli mé kontrole a nechtěl jsem ji nechat venku samotnou.

     „Nepotřebujete lékaře? Je vám dobře?“ ptám se, jelikož paní najednou zbledla jako stěna.

     „Ne, ne,“ špitla a zadívala se, s děsem v očích, někam za mne…

     Pán, co se k nám rychle blížil, byl statný pětapadesátník, mohutné postavy a výrazu zuřivého býka. No, to mi ještě chybělo, blesklo mi hlavou a čekám, co bude následovat. Často se totiž stává, že se náhodný kolemjdoucí zapojí a snaží se ženu bránit. Bohužel, někdy až moc divoce.

     Muž byl pár kroků od nás a už křičel: „Co s ní děláte, co po ní chcete, nechte ji být!“

     „Uklidněte se, nic tu s nikým nedělám. A co vy jste vlastně zač, že se pletete do cizího rozhovoru,“ snažím se chlapa uklidnit a uvést věci na pravou míru.

     „Jsem její manžel!!!“

     To byla rána i pro mne. A paní? Ta šla málem do kolen. Ach jo, zase jedna herečka. To mění celou situaci, říkám si a obracím se na pána…

     „Teď jsem se právě od vaší ctěné manželky dozvěděl, že jste včera umřel na rakovinu…“

     Dál jsem se nedostal. Jeho obrovská tlapa vylítla rychle a prudce… Dáma dostala takovou facku, že by se za ni nemusel stydět žádný zápasník středně těžké váhy. Neřekla ani slovo, jen se oklepala. Manžel za ni zaplatil pokutu, omluvil se a odkráčel. Paní poslušně cupitala za ním a nejspíš zpytovala svědomí.

     Co bylo potom doma, to ví snad jen Bůh a oni dva. Výmluvy a herecké výkony jsou na denním pořádku a jsou někdy opravdu zvláštní. Zvláštní jsou potom i jejich konce…