Noční

Poodhalím vám zde pevně střežená vrátka u jednoho z nejzvláštnějších povolání, co znám... Ano, řeč je o revizorech.

     „Jménem zákona stůjte!“

     „Jménem zákona stůjte, nebo střelím,“ vyzývá příslušník agresora a v běhu vytahuje zbraň.

     „Počkej, nestřílej, už ho mám,“ křičí na něj kolega a vzápětí dostihuje pronásledovaného. Chycená osoba nechce dát kůži lacino. Nastává urputný boj muže proti muži…

     Toho dne bylo pochmurné počasí, takové, jak se říká, dušičkové. Byl pátek, a vidina víkendového volna nás všechny uklidňovala. Ale kdoví, jak to zase celé dopadne. Noční je noční a někdy jsou fakt nevyzpytatelné, hlavně páteční rozjezdy.

     Občas se jako partie revizorů scházíme v příjemné hospůdce a věřte, že to není špatné. Vždy je na co vzpomínat a večer ubíhá v příjemném tónu. Stejně jako minule, kdy se Franta rozvyprávěl.

     „To bylo tak“, začal a zhluboka se napil zlatavého moku, „dělali jsme kdysi jednu noční, snad v pátek, kdo ví. Byl naprostý klid, prostě pohodový den. Však víte, o čem mluvím…“

     Všichni jsme se zasmáli, souhlasně přikývli a jako na povel se napili. Věděli jsme přesně, co bude dál, ale stejně jsme hltali každé jeho slovo.

     „Mluv, povídej,“ hučeli jsme na něj. Povídání bylo sice krátké, ale ten jeho přednes… No prostě boží.

     „Hele, kluci, nesmějte se, nebo to položím. Vážně mám pokračovat?“ zubil se na nás Franta a parádně si užíval svůj okamžik slávy.

     „Jasně, už konečně spusť!“ řičíme jeden přes druhého a dopíjíme už nevím kolikáté pivo.

     „Dobrá, tak jedem. Ale, ticho,“ řval Franta a pohrozil ukazovákem. Ale to bylo něco na nás. Řvali jsme ještě víc… Prostě chaos, jak se patří. Hele, v tom se vážně nedalo vyprávět, a to se Franta doopravdy snažil. Než se celé společenstvo utišilo, trvalo to drahnou chvíli, ale nakonec se vyprávění příjemně rozběhlo dál…

     Tehdy večer jsme jezdili směrem na Řečkovice. Brali jsme tramvaje, tak jak přijížděly a šlo to celkem dobře. Pár černých duší se vždy našlo. Ale pak jsme vyrazili zpět na město, kde při jedné kontrole nastal problém. Věřte mi, opravdu velký problém.

     Brali jsme jedničku do centra a v přední části seděl takový zvláštní týpek, tak okolo třiceti let, štíhlé, sportovní postavy, ale od pohledu divný patron. Kolega, který kontroloval předek, došel až k němu, požádal ho o jízdenku, a se zlou se potázal. Borec ho vyfakoval a hrubou silou se snažil vysvětlit, že on si pojede, kdy chce, kam chce, a bez placení. A dal jasně najevo, že mu v tom nikdo, ale opravdu nikdo nebude bránit.

     Policie, která byla samozřejmě s námi ve voze, zapracovala okamžitě. Vyzvala ho k předložení dokladů a ke zklidnění celé situace. Bohužel následovala zastávka, kde mladík nečekaně vyskočil a utíkal pryč. Naši ochránci nelenili a mazali za ním.

     Příkaz zněl jasně. Muž bez jízdenky nesmí utéct a věřte mi, bylo to jako z nějakého akčního filmu. Honička na plný plyn.

     „Jménem zákona stůjte!"

     „Jménem zákona stůjte, nebo střelím,“ vyzývá příslušník černého pasažéra a v běhu vytahuje zbraň.

     „Počkej, nestřílej, už ho mám,“ křičí na něj kolega, který zrychluje a vzápětí dostihuje pronásledovaného.

     Chycený muž nechce dát kůži lacino. Nastává urputný boj muže proti muži. Po kratší, ale divoké šarvátce, vítězí policista. Nebylo to však jednoduché. Mladík byl tak hrubý a agresivní, že si nekompromisně vysloužil „želízka“… Nepříjemné, ale někdy účinné opatření. A v tomto případě to na víc mělo zajímavou dohru.

     „Dobrá, přiznávám se, už mě nechte,“ blekotal zadržený,“ tu hernu jsem vybílil já.“

     Jako by nás polili horkou vodou, ale policajti reagovali rychle a profesionálně: „Jakou hernu? Kde? Kdy? Tak mluvte!“

     Ten člověk se naprosto sesypal. Složil se jako hromádka karet, a ještě v autě, cestou na služebnu, začal vyprávět: „Už mě nechte bejt. Prostě jsem potřeboval prachy a nevím, co na tom nechápete. Dva roky už nemakám a love prostě potřebuju. No a co… Tak jsem tu hernu udělal já. Můžu za to, že se tam ta pitomá holka objevila? Neměla tam, co dělat.“

     Rychle nám došlo, že se asi bude jednat o nedávný případ pobodané servírky z brněnské herny z centra města. Někdo tam vlítnul, udělal pokladnu, a přitom ošklivě zranil noční obsluhu. Dlouho se o tom mluvilo, ale dosud se ten případ dopodrobna neobjasnil. Až teď, a náhodou. Cesty osudů jsou někdy nevyzpytatelné. Policisté skládali jednotlivé střípky dosti úspěšně, a tak celý incident začínal nabývat reálných rozměrů.

     Patrik Novelský, tak se ten mladý muž jmenoval, nemakal již od mládí a mantinely zákona ho nezajímaly. Drobné krádeže, nelegální obchod, drogy a tak dál. Takový ten obyčejný drogový příživníček, co je jich dnes, po sametové revoluci, plná republika. Hanba mluvit. Snažil se namastit kapsu, kde jen se dalo. Čím víc mu ale rostla chuť, tím větší požadavky měl, ale kde pořád brát. Tak se rozhodl. Nebude troškařit a hrábne po větší paletě!

     Pomohl mu v tom kamarád. A protože to byl „opravdový kamarád“, dobře mu poradil. Doporučil mu hernu, kterou on sám často navštěvoval.

     Co ale nikdo netušil, že do toho šel s ním. V původním vyšetřovacím protokolu stálo, že pachatel byl jenom jeden, ale podle nového šetření a dalšího doplňujícího svědectví, byli dva. Bod zlomu odhaluje další neznámou, kamaráda spolupachatele. Policie doplňuje poslední indicie a chystá se celý případ uzavřít…

     Kamarád „kumpán“ přišel do herny o pár hodin dříve, aby zmapoval terén. Potřebné informace předával dál přes sms přímo pachateli. Když se denní obsluha vystřídala s noční, zaplatil a odešel. A tady někde nastal čas pro našeho mladíka. Co potřeboval již věděl, takže jen zběžně obhlídl situaci, a když byla herna prázdná, vyrazil…

     Šlo mu opravdu jen o peníze. O nic víc. Bohužel servírka, která v tuto dobu měla být ve skladě, přišla o něco dřív a dost ho tím zaskočila. Nevěděl, co má dělat a zazmatkoval. Prachy a drogy! Byl v jejich zajetí! Vzpomněl si na nůž v kapse a bez přemýšlení zaútočil. Jen bodal a bodal. Tak moc je chtěl. Peníze…

     Toho dne bylo pochmurné počasí, takové to, jak se říká, dušičkové. Byl pátek, a vidina víkendového volna nás všechny uklidňovala. Ale kdoví, jak to zase celé dopadne. Noční je noční.

     Tahle skončila opravdu zvláštně. Po této honičce bylo po práci a na policejní stanici se dlouho do noci sepisovalo hlášení…

     A jak to celé dopadlo? No, servírka se z toho bohudík dostala, ale v herně už asi nikdy pracovat nebude. A náš divočák s kamarádem? Soud je odsoudil na pár let na tvrdo, dle jejich zásluh. Relativně dobrý konec, ale…

     Za nějakou dobu byla amnestie a všichni ti chrabří hrdinové byli najednou propuštěni, takže běhají opět někde mezi námi…

     Opravdu skvělá představa…