Angína

          Tak nám muškařům posledního listopadu končí pstruhová sezóna. Byl to pro nás, muškaře, poslední víkend, kdy se dalo někam vyrazit. Ale já to nestihl.

          Nemysli, je mi smutno, nejraději bych se viděl někde u vody. Sedím doma a hlavou mi běží můj rybářský výlet, když jsem byl nemocný….

          Se ženou jsme si užívali druhou část dovolené. První týden jsme byli v Jeseníkách, kde bylo moc fajn. Pěkné výlety, a hlavně mraky hub. Druhý týden jsme se doma jen tak flákali, no flákali, zpracovávali jsme houby s Jeseníků. Zavařené jsou naprosto delikátní. Žena se ale v úterý večer, když jsme vše dozavařovali, zmínila, že by chtěla další den zajet do Lačnova za strýcem a tetou. Já, že bych ji tam vysadil a pokračoval dál na Letovice na ryby. Na cestě zpět ji zase vyzvednu. To by šlo, říkám si.

          Ale druhý den mi nebylo nějak dobře a nikam se mi nechtělo. Asi na mně lezl nějaký ten bacil. Spíš jsem se viděl v peřinách než u vody s mušákem. Ale při pohledu na mou drahou polovičku, musel jít i bacil stranou. Jen jsem jí to řekl, ten výraz, co nahodila, no, raději jsem jel. Pro klid v rodině raději umřu…

          Ženu jsem vysadil něco před třetí na Lačnově a sám pokračoval do Letovic, kde jsem zaparkoval na svém oblíbeném místě. Oblečení a sestavení udice bylo dílem okamžiku a už mažu obhlídnout situaci.

          Vody teče málo a ještě se začíná přikalovat. Asi někde pěkně sprchlo. Je zatím jen lehce šmrnclá a průtok zvedlý o minimum, tak že zatím chytatelná, ale jak dlouho to vydrží, nikdo neví.

          Stojím nad splavem a kolem je klid. Vlastně mrtvo. Co se to děje? Jsou zde ještě vůbec ryby? Ještě nedávno zde byly pěkní pstruzi, co šli parádně i na suchánka a teď nic. Jen malý pohyb u protějšího břehu, a to ještě slabé zavalení pod hladinou, takže žádná lambáda.

          Poslal jsem tam Iron Blue Nymph na háčku č. 16 s měděnou, mosaznou hlavičkou. Záběr přišel okamžitě, ale ryba se po prudkém výpadu setřepala. Podle tahu pěkný kousek. Pravděpodobně jsem přisekl moc brzy a rybu škrábl jen tak za konec pysku. No jo, už jsem dlouho nebyl na rybách a ruka byla příliš zbrklá a chtivá. Nepočkala na to, co hlava poradí. Taky to ale mohlo skončit ztrátou mušky, nebo celého nástavce, takže na tu bídu ještě ok.

          Píchlý pstruh se samozřejmě už neukázal a další ryby jsem nad splavem neviděl, takže jsem si mohl v klidu vyzkoušet různé techniky chytání. Mokrá muška, dlouhá i krátká nymfa, nakonec i frantík. U toho jsem ve finále zůstal. Zdál se mi, při zdejší nulové aktivitě v kombinaci s mírně šmrnclou a zvedající se vodou, nejvhodnější. Ale kde není ryba, nepomůže nic.

          Popošel jsem tedy kousek proti proudu na dobré místo, kde se olej rozhýbává díky spodním proudům a řeka zde tvoří příjemný proudný meandr. Pokud už nikde jinde, tak zde se ryby vždycky pásly. Teď tu prohazuji vodu a zase nula. Snažím se dohlédnout až na dno, ale po rybách ani stopy. Potoci jsou prostě pryč. Zkusím jít, dle pořekadla „změna místa, ryba jistá“, dál proti vodě, až k prudké, ale hluboké tůni, kde by mohli u dna stát pěkní duhoni. Alespoň tam bývali.

          Řeka je zde široká tak 8 až 10 metrů, břehy čerstvě posečené, takže je potřeba velmi obezřetné chování. Opatrně jsem se přiblížil na místo, které se mi zdálo nejlepší. Prudký a mělký proud zde přechází v hlubokou táhlou tůň. Mouchu nahazuji proti vodě a nechám ji volně splavávat do hluboké tůně, kde takto přirozeně kopíruje dno, a já mám větší šanci na úspěch.

          Zapálil jsem si cigaretu a nahodil. Povedlo se a Iron Blue Nymph jemně dopadla do divokého proudu, přesně jak jsem potřeboval. Teď se to krásně píše, ale u vody je to jiný adrenalin…

          Sledoval jsem bedlivě francouzskou sestavu, a když se najednou indikátor zastavil, přisekl jsem. Byl tam a zásek seděl. Duhák 35 cm. Bojoval v proudu statečně, ale měl jsem na konci fluorocarbon 0,10 mm od firmy 3M, takže neměl šanci. Konečně dám strýcovi a tetě čerstvou rybu.

          Po vylovení, změření, zapsání a uskladnění, jsem si znovu zapálil, překontroloval forpas s muškou a nahodil do stejného místa. Teď bude klid, voda je poplašená a je čas si pokouřit. Všechno špatně. Indikátor se rozjel a já jemně přisekl. Nic. Šlo to do prázdna. Nahodil jsem znovu a sledoval, co se bude dít. V tom samém místě se forpas znovu pohnul, ale já po předešlé zkušenosti vyčkal a nikam nespěchal. Když se návazec obrátil proti vodě, zasekl jsem.

          „Hergot! Mám vázku,“ vztekal jsem se a málem polkl cigaretu. Sestava byla připnutá ke dnu a nechtěla se hnout.

          „Co s tím,“ říkám si a poškubávám udicí.

          „Nic. Je to na tvrdo,“ zoufám si.

          Najednou se to ale celé rozjelo. A to dost rychle. Ještě, že moje devítistopá udice Vision GT Four #4 s navijákem Shimano Biocraft XT 3/4 stíhala ukočírovat takovéto divoké výpady. Ryba je plná síly a nebude asi malá. Snaží se uniknout po vodě dolů, k čemuž bravurně využívá sílu proudu. Občas vyskočí nad hladinu a při dopadu mlátí hlavou. Jak obrovský to je nápor na celou udici, je asi každému jasné. Snažím se být maximálně opatrný. Pokrývám její prudké výpady a pomalinku ji unavuji. Už tolik netáhne a teď se dokonce položila i na hladinu. Správný okamžik pro podebrání. Navádím pstruha nad podběrák, ale on, tuše nebezpečí, mobilizuje poslední zbytky sil a snaží se o poslední únik.

          „Málem se mi zamotal do podběráku. Uff,“ pěkně mě to orosilo. Bylo to na hraně. Ryba je ale pořád ještě na háčku, tak to zkouším znovu.

          „Mám ji! Konečně,“ klepou se mi ruce a kolena, ale za ten pocit to stojí. Lovecká vášeň je ukojena. Úžasná to záležitost.

          Duhák měřil 54 cm a vážil 1,57 kg. Krásná zdravá ryba. Poděkoval jsem sv. Petrovi a vše zapsal a nafotil. Po uklidňující cigaretě jsem posadil mušku zase na stejné místo. Opět duhák, odhadem tak 35 cm. Po pěkném souboji, jsem ho navedl ke břehu a ve vodě odháčkoval. Ryby už dnes brát nechci. Další hod a další ryba. Zase pstruh duhový. Tentokrát byl větší, asi tak kolem 40 cm. Využil proudu a ujel mi pěkný kus po vodě, prostě paráda. Ale nakonec se vzdal a za pěkný souboj dostal svobodu. Bohužel celou tuto krásnou etudu ukončil devětatřiceti centimetrový duhoň, který se nešťastně píchl do žáber a šla z něj krev. Musel jsem ho vzít a tím pro mne chytačka skončila. Nevadí, stejně je už něco po páté a musím jet pro ženu. Ještě jednou jsem poděkoval řece a sv. Petrovi, a s příjemným pocitem dobré chytačky, jsem se vracel k autu.

          Strýc s tetou ryby nakonec nechtěli, leda tak prohnané přes pěkného čuníka, takže „Černého Petra“ jsem zase dostal já a čištění zůstalo na mě. Sám osobně ryby nemusím, nejím je a čištění také není mojí silnou stránkou, ale co pro moji ženu neudělám, pstruhy prostě zbožňuje, takže jí občas nějakou tu rybu vezmu.

          Rozloučili jsme se s tetou a strýcem, sedáme do auta a honem domů, čeká mě tam ještě „nějaká“ ta práce s rybami, ale jinak spokojenost. Bylo to pěkně prožité odpoledne a to jsem vlastně na pstruhy ani jet nechtěl. A bacil? Ten tam fakt byl. Dostal jsem pak pěkně hnisavou angínu.

          Zavřel jsem oči a vrátil se do míst, kdy jsem z proudů tahal krásné divoké duháky. No jo, musím se chystat do práce, tak vážně budu končit.

Měj se fajn a snad třeba příští neděli…

Vladimír