Moje první dovolená u moře 2

          Letět poprvé letadlem, koukat na mraky z druhé strany a vidět na živo moře, je někdy pro jednoho chlapa až moc...

          24. června 2015       

          Tak dneska letíme.

          Nebudu zabíhat do ranních podrobností, ale vše probíhalo kupodivu hladce. Jirka nás včas dovezl na letiště a při odbavování jsme ještě chytli místo u okna, prostě pohoda. Pak už jsme jen čekali na odlet. Pro mne, který letěl poprvé, to uteklo jako voda. Pořád jsem měl co pozorovat a najednou jsme seděli v letadle. No, seděli. Byli jsme tam namačkaní jako sardinky. A to tam někdo z cestujících říkal, že Airbus 320 je ještě pohodlné letadlo. No, nevím jak pohodlné, pro mne to bylo dost deprimující. Trup byl najednou strašně malý. Ze země to vypadá opravdu jinak. Toto, že se ve vzduchu nerozpadne? Svolávám všechny svaté a bilancuji svůj dosavadní život. Odevzdaně čekám na start.

          Víš, pokud už jsi někdy letěl, tak chápeš, o čem píši. Ty, co ještě ne, stejně nepochopíš, takže o tom nemá smysl nějak zvlášť psát. To si prostě musíš zažít. Hlavně ten první let. Věř mi, je to naprosto jedinečný a nezapomenutelný zážitek. Tak směle do toho.

          Jelikož jsem od kamarádů věděl, jak takový let probíhá, byl jsem částečně připraven, ba dokonce zvědav, jestli to vše, co říkali, bude pravda. Dopředu Ti hned říkám, byla.

          Letadlo narolovalo na dráhu a zastavilo se. Motory šly do otáček a stroj se rozjel. Hele, promiň, musím teď trochu odbočit a vrátit se k těm motorům, prostě mi to nedá…

          Když mi kamarádi říkali, že letadlo zastaví a začne vytáčet motory, nějak jsem si to nedovedl úplně představit. Čekal jsem, že to prostě pilot „roztočí“ a poletíme. No, bylo to fakt trochu jinak.

          Letadlo zastavilo na startovací ranveji a pilot začal zvyšovat otáčky motorů. Když už pěkně řvaly a stroj se podezřele otřásal, myslel jsem, že se rozjedeme. Ale chyba. Kapitán přidával dál. Motory už neřvaly, ale ječely. Letadlo bylo na pokraji zhroucení. Ne. To ještě nebyl konec. Naprosto to překonalo mé představy. Když jsem nabyl přesvědčení, že se někde stala chyba a vše musí okamžitě vybuchnout, kapitán ještě zvýšil výkon. A pak to odbrzdil.

          Letadlo mělo start raketové formule. Zamáčklo nás to neúprosně do sedadel. Stroj zběsile letěl po ranveji a neustále zrychloval. Na nerovné startovací dráze to s námi pohazovalo sem a tam a celé letadlo úpělo a trpělo. Bože, buď k nám milostiv. Kde udělali přátelé ze spojeneckých zemí chybu… A najednou byl klid. Odlepili jsme se od země. Majestátně, tak nějak pomalu, jsme začali stoupat vzhůru. Ranvej se mi začala vzdalovat a já prožíval nepoznané…

          Moje pohoda ale netrvala dlouho. Pilot najednou ostře zvedl čumák, položil to na křídlo a obloukem začal strmě nabírat výšku. No, aspoň už vím, k čemu jsou ty pásy, i když na žaludek to moc nepomáhá. Ale ustál jsem to. Když jsme dosáhli letové hladiny, nastal klid a vcelku pohodový let. Občas nějaká ta turbulence, ale to šlo přežít a bylo také na co koukat. Pod námi se mezi mraky tu a tam objevovala pevnina a díky tomu, že jsme letěli kolem poledne, byl krásný výhled. Jenom škoda, že stevard nepopisoval místa, nad kterými letíme.

          Co Ti mám říkat. Čekal jsem, kdy konečně uvidím to vysněné moře, ale ono pořád nic. Jen samá pevnina, mraky a pak zase pevnina. A najednou.. Wau! Bylo tam. Obrovské, krásně modré a majestátné. Jaká síla a velikost z něj vyzařovala. Moře. Nekonečné, dech beroucí moře. Dočkal jsem se. Teď už jenom bezpečně přistát a hupky k vodě. Co kdyby nebylo tak slané, jak se o něm povídá.

          Víš co, nebudu to protahovat. Najednou se objevil Heraklion (hlavní město Kréty) a my šli na přistání. Dosedli jsme přesně podle plánu, bez jakýchkoli komplikací. Pilotovi jsme zatleskali, na letišti vyzvedli zavazadla a už jsme hledali náš autobus, který nás doveze do hotelu Eri Beach & Village, přibližně 30 km východně od Heraklionu v oblasti Hersonissos. Cestou jsme vysazovali další rekreanty u jejich hotelů, tak že se cesta trochu protáhla, ale bylo to vlastně takové první seznámení s místní krajinou, tak jsme byli vcelku spokojeni.

          Náš hotel nás mile překvapil. Ubytování jsme měli přesně podle dohody, tak nebylo co řešit. Chtěli jsme výhled na moře a ten jsme také měli. Poslouchej, bylo to exkluzivní. Stál jsem na terase a přihlouple koukal ven. Nic takového jsem nikdy neviděl. Moře je opravdu jedinečné. Vydržel jsem na něj koukat dlouhou dobu, a přitom jsem své tělo preventivně desinfikoval naší moravskou slivovicí, která s námi přiletěla jako účinný prostředek proti místnímu průjmu. Neboj, jen jsem líznul. Paní máma mě včas zastavila. Že prý musíme na obhlídku místních "All inclusive" restaurací. Chápeš, že jsem nemohl říct ne.

          Musím Ti vypovědět, že jsem udělal dobře. Sice těch restaurací nebylo tolik, vlastně v tuto odpolední hodinu byla otevřená jenom jedna, ale stačilo to. Pro někoho jako já, kdo nikde nebyl a nic takového nepoznal, to bylo vcelku velkolepé. Pití zdarma.Co víc si „Čech“ může přát. No, snad ještě „Polák“ a „Rus“.

          Čím delší dobu jsme ale „ochutnávali“, tím více vyplouvalo na povrch zjištění, že to co pijeme, zase tak dokonalé není. Je to sice zdarma, ale jedná se pouze o určité lokální vzorky. Ouzo, Brandy, pivo a víno. Ostatní se prostě musí platit jako všude jinde.

          Hele, Ouzo, místní anýzové pití s příchutí bylinek, chutná po lékořici a já ho fakt nemusím. Brandy nemá s originálem nic společného, ale pokud je hodně studené, dá se vypít. Pivo je snad naše osmička a místní víno má s řeckým hutným vínem malou podobnost. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej.

          Seděli jsme na zápraží moře, koukali na vlny a vlastně nám bylo fajn. Večerní příjemný vánek, pro mne nepoznaný mořský vzduch, a to neustálé šumění moře. Co Ti mám říct, byla to prostě paráda. A to krásné panorama. Věř mi, opravdu... I to místní Brandy nám tak nějak lépe chutnalo.

          Jo, a ještě je tu jedna zajímavá maličkost. Všechna letadla, co přilétala do Heraklionu, letěla kolem nás. Vlastně už šla na přistání. Nevím, jestli to víš, ale v Heraklionu začíná přistávací dráha přímo z moře, takže dosedající stroje létají kousek nad vodou. Bylo vážně na co koukat.

          Vše krásné ale jednou skončí, takže i tento úžasný první večer měl svůj happyend. V baru se zavíralo v jednu v noci, a tak se šlo na hotel. Je Ti jasné, že jsme si s předstihem nabrali pití do zásoby a na pokoji pokračovali v úchvatném přímořském večírku. Spát se nám prostě ještě nechtělo.

          Seděli jsme na terase a koukali na moře. V dáli na obzoru jsme viděli malá světýlka, která se pomalu pohybovala po obzoru. Jak jsme zjistili, byly to obrovské zaoceánské nákladní trajekty, které převážely zboží přes středozemní moře. Představivost pracovala na plné obrátky. Kde ta loď asi všude byla a co její posádka právě teď dělá. Tak nějak nás to ukolébalo, že jsme se za šumění moře přenesli do říše snů a po zbytek noci prožívali úžasná bláznivá dobrodružství…

25. června 2015           

          Málem mě do zadku kousl krab. Víš, ono je to vlastně tak. Za všechno může tak trochu moje paní. Po snídani vymyslela, že půjdeme na obhlídku a zjistíme, kde se dá dobře koupat. Souhlasil jsem, a tak jsme po ranním jídle vyrazili.

Ale o tom si povíme zase nějakou další neděli…

Vladimír