Angličtina

          Pokud si hraje našinec na cizince a chce z toho mít výhody, ne vždy to dopadne podle jeho představ...

          Ne každý umí anglicky. Zvláště ti dříve narození. Mají stále zakotvenou ruštinu, co by povinný školní jazyk. Je mi jasné, že mladší generace to „špatně chápe“, ale je to prostě tak. Za dob „minulých“ byla angličtina na indexu a vyučoval se od mala jen jeden jediný cizí jazyk, a to ruský. Samozřejmě, i zde byly výjimky a na speciálkách se učila němčina, francouzština, angličtina, ale nebylo to úplně pro každého. Je zajímavé, že se dnes k ruštině, jako ke světovému jazyku, zase vracíme, tak uvidíme, co ukáže čas.

          „Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím. Děkuji. Otočte ji prosím, v pořádku. S dovolením, můžu? Perfektní…“

           Prostě, den jako vymalovaný. Proplouval jsem vozy městské hromadné dopravy jako po másle. Žádný problém, slunce svítilo a cestující byli k zulíbání…  

          Hele, sledujte, ono je to jednoduché. V jaké pohodě jsem já, v takové jsou i cestující. Nevím proč, ale oni to prostě tak nějak vycítí a odezva je hned znát. A já mám prostě rád klid. Vlastně vám musím prozradit, že na de vše miluji pohodu, klídeček, takže se snažím být, pokud to jen trochu jde, co nejvíc „cool“. Někdo to má „od boha“ a někdo se to holt musí naučit.  

          No… Teda, jak kdo. Jsou tací, co se chovají jako „blbci“ celý život a nenaučí se nikdy nic.

          Já se snažím řešit věci v na prostém klidu. Však mi rozumíte, žádný stres, i když výjimky jsou i zde. Každý máme někdy svůj den „blbec“, jen o tom nemluvíme a chceme na to co nejdřív zapomenout… 

          No, a takový „špatný „den potkal i mne. Zrovna v tom nejméně očekávaném okamžiku. A to vám povídám, byl jsem tehdy v naprosto ideálním rozpoložení. Teda, do té doby, než jsem ji potkal…

          Brázdil jsem to kolem Celní, směrem na Mendlák a dělal hlavně dvojky a šestky. Cestující byli, jak jsem již psal k zulíbání, výjimečně jen nějaká ta zapomenutá šalinkarta, či prošlá roční. Jeden z těch krásných, prosluněných dnů, fakt paráda. Jen nějaká ta šikovná kost na kávičku tomu chyběla, no uvidíme.

          Procházel jsem mezi lidmi a bedlivě koukal, jestli nějakou tu „šťabajznu“ nepotkám. A jak se říká, štěstí spadne někdy i na vola. A v tomto případě, na vola obrovského. A věřte, nebo ne, byla tam! Seděla kousek za řidičem, pár metrů ode mne. Naštěstí jsem kontroloval v jejím směru, takže to bylo pro mne jednodušší. Cestující, kteří nás rozdělovali, jsem přelétl se slovy: „Vše je ok“ a hnal se rovnou k ní.

          Věřte mi, již tak úžasný den byl najednou mnohem, ale opravdu mnohem krásnější. 

          Už cestou k ní jsem ladil ten nejdokonalejší úsměv, co můj tuctový obličej dokáže vykouzlit a za ten krátký okamžik, než jsem k ní stihl dojít, jsem vytvořil snad čtyři varianty, jak ji oslovím. Do toho jsem pořád mlel „vše je ok“, takže cestující, kteří žádnou jízdenku či průkazku vůbec nestihli ukázat, měli jasno. Revizor se zbláznil… A měli pravdu. Okouzlila mě krásná laň a rozum mi náhle zmizel v kalhotách.

          Ale jak na ni. Musím ji požádat o jízdenku, jinou možnost nemám, ale co dál? Bože, kam jsem to zase spadnul…

          „Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím,“ začal jsem s tou nejlepší grimasou, co umím. Nic. Ani se po mně neohlédla. Polila mě ledová sprcha. Aspoň se teda mohla podívat, zamrkat, hodit po mně okem či něco podobného, co já vím. Ale ona fakt vůbec nic. Stál jsem tam nevěřícně s otevřenou pusou a v ten moment jsem vypadal jako ten největší blb.

          „Kontrola jízdních dokladů, prosím,“ přitvrdil jsem jak na barvě, tak na síle hlasu, ale zase žádná odezva. To je divný. Sluchátka nemá, hluchá snad není, tak teda nevím. No, pokusím se být trochu konkrétnější.

          „Dobrý den slečno, Váš jízdní doklad, prosím,“ tlačím na pilu a jemně poklepu dívku po rameni. A ejhle, funguje to. Na poklepání reaguje vcelku okamžitě, pootočí ke mně hlavu a v jejích očích jasně vidím, že vůbec nechápe, co po ní vlastně chci.

          Zopakoval jsem tedy znovu otázku: „Kontrola jízdních dokladů, prosím.“

          „Do you speak English?“ vypadlo z půvabné krásky.

          Zůstal jsem jako opařený. To jsem věru nečekal. A zrovna od ní. Zase jedna černá pasažérka, co si hraje na zahraniční turistku. Takže takhle to nakonec celé je. Ze seznamování evidentně nebude nic, spíš vidina velkých problémů.

          Není to poprvé, kdy jsem se setkal s našincem, co si hrál na „anglána“, ale ona? Ach jo.

          Hele, někdy je to setkání úsměvné, někdy tvrdší. Záleží fakt na okolnostech.

          Co vám budu povídat. Není to tak dávno, co jsem kontroloval jednu mladší paní. Bylo to, pokud se nemýlím ve dvojce, z Celní směrem na Starou osadu a byla dost hustá, teda ta mladice. Česky nedala vůbec nic, jen samá angličtina, a to nekecám, byla v ní fakt dobrá. Málem jsem uvěřil. Jenže… Nebyla první….

          Před nedávnem jsem potkal jednoho týpka, co to na mě zkoušel také s „anglinou“, a když jsem mu česky řekl, že má rozvázanou tkaničku na levé botě, hned se na ni podíval, no a bylo uklizeno, Čech jako poleno. Nebo tem starší pán, co plynně mluvil anglicky a lámanou češtinou tvrdil, že je turista z Londýna s velice špatnou češtinou, a přitom mu z kabely koukal český Blesk a Rovnost. Taky bylo hned hotovo, zaplatil na místě, „rodilý čecháček z Londýna“.

          A co se týče té „husté“ paninky plynně mluvící anglicky, no bylo to rychlé. Když jí zazvonil mobil a měla důležitý český hovor, uhradila také.

          Jen tak na okraj, dnes už je to jiné. Chodíme všichni do angličtiny a vcelku se už i mi starší domluvíme. Tady si rád přihřeji polívčičku a musím říct, že podnik celou naši „anglinu“ platí v rámci naší pracovní doby, takže díky a klobouček. Dobrá práce firmy…

          Ale vraťme se k mé půvabné „šťabajzně“. Podle všech zkušeností to bylo jasné. Jde o naši holku, co jede na černo a snaží se to uhrát na cizinku. Klasika. Ještě že to nehraje na city, to je mnohdy ještě horší.

          Však se jí dostanu pod zoubek, říkám si v duchu a přemýšlím, jak ji odhalit. Dlouze si ji prohlížím a hledám sebemenší indicie, které by se daly využít. Nic. Já snad budu muset volat „cizinu“, aby mi ji zjistila. Musím vám říct jednu věc, nerad volám jakoukoli PČR a pokud to je jen trochu možné, vyhýbám se tomu. Ale chce to alespoň trochu spolupráce i z druhé strany, ale zde nebylo vůbec nic. To bude zdržení, „čert, aby to vzal“, a to prosím nekleji. Vytáčím, volám, a přitom ji pozoruji.

          Holka jako lusk a culí se na mě jako neviňátko. Teda to je „hérečka“, prolítne mi hlavou. A má dobrý nervy. Brní mě z toho a jsem vcelku v rozpacích...

          Jak jsem již psal, jezdil jsem kolem Celní směrem na Mendlovo náměstí, kam většinou voláme hlídku policie, a to jsem také udělal…

          Když jsme tam dorazili, vystoupili jsme, a já slečnu vzal na parkoviště, kam měla policie přijet. No, a nastala trapná část celého výstupu, čekání. Nic příjemného, když si nerozumíte. Minuty ubíhaly jako hodiny, nepříjemné chvíle, které jsem prožíval vám vážně nemusím popisovat. Že jsem ji raději nepustil, blesklo mi hlavou. Je volaná hlídka a teď už to nejde, tak si to vyžeru až do konce.

          Konečně jsou tady, předávám slečnu policii a na chvíli můžu odfrknout. Odstupuji trochu bokem a zapaluji cigaretu. Někdy je chvilka klidu zapotřebí a naprosto boží. Ale, co tady budu plácat, známe to všichni. Prostě paráda.

          Při kouření po očku pozoruji, co se děje na place a vidím, že žádná sláva. Hele, ani cizina si s ní neví rady. Tak, to jsem zvědav na finále, ale to už fakt není v mojí režii. Dokuřuji a říkám si, jestli zavolají nějakého překladatele. Jasně, volají, takže jsou v koncích i oni.

          Po pravdě je mi holky líto, pokud je to „hérečka“, je dobrá… Pokud si na nic nehraje, no je to nepříjemné, i když, vážení….

          Když my někam vycestujeme, předem si zjistíme, jaké jsou místní poměry, no a podle nich se zařídíme, tak jsme to z mládí naučeni. Tak, proč by to stejné nemělo platit i u nás. Nejsme snad o nic horší než třeba Řecko, Španělsko, Itálie, Turecko, či snad Egypt atd. Není možné, aby si každý cizinec, co sem přijede dělal, co chce a kašlal na naše zákony, a ještě navíc mu to procházelo.

          Jistě, samozřejmě, u nás je možné vše, ale vám se to líbí? Mě tedy ne! A je vám doufám jasné, že nemluvím jen o jízdě na černo.

          No, vraťme se ale k naší černé pasažérce. Cizina nevěděla, co s ní, tak zavolala na školu, kam se dívka přihlásila, no a čekalo se na její průvodkyni – tlumočnici. Je s podivem, že za chvíli přijela. No, a co mám dál psát, rozuzlení je jednoduché…

          Slečna byla opravdu zahraniční výměnný student. Přijela před pár dny, ale průvodkyně ji nechala bez dozoru a veškerého proškolení jezdit po Brně, no a chudák holka s vědomím, že je vše ošéfované, do toho spadla jako vosa do medu… Tlumočnici, která si to zasloužila, jsem pokutu dát nemohl, měla vše v cajku, no a mladé holce…? No, co byste udělali Vy?

          Jasně, nechal jsem ji běžet. Ona za to fakt nemohla. Nebyla ten typ turistů, co sem jezdí a dělá zde binec a neplechu, tak proč jí hned první den v nové zemi, kde bude ještě navíc studovat ubližovat.

          Myslím, že ta u nás na černo jezdit nebude a třeba si i po studiu na naší malou zemičku s radostí vzpomene…

Tak zase příště…

Vladimír